Po více jak třech letech jsme zatoužili po dobrodružné výpravě. Jednodenní výlety, pronajímání chat i návštěvy příbuzenstva jsou fajn, ale touha po větší akci u nás převládla. Volba padla na cykloexpedici. Cyklotrasa Odra-Nisa nám přišla na začátek jako velké sousto, proto jsem naplánoval menší 300km kolečko Německem.
Trasa byla rozdělena na šest etap. Spaní v kempech. V mapě jsem označil všechna hřiště, jako místa zastávek, aby se děti vyřádily. Sestava já, Péťa, Jindřiška (3) a Kubík (10 měsíců). Výbava dvě stará kola, nosiče Sport Arsenal, brašny Sport Arsenal a Lidl. Pro děti bazarový dvoumístný vozík Croozer s miminkovníkem pro Kubíka a odpružením Dogy Light. Na cestě plánováno setkání s kamarády.
Plán může být sebelepší, realita bývá jiná. Dva dny před expedicí jsme se vrátili z pronajaté chaty v Lužických horách (doporučujeme). Po návratu Jindřišce nabíhá teplota a zvažuje se co dál. Rozhodli jsme se zůstat doma, což nesu nelibě zejména já (moc jsem se těšil). Po dvou dnech teplota zmizela a Jindřiška má roupy. Předpokládáme, že se jednalo o jednu z mnoha jednodenních viróz a chystáme se vyrazit.
Den první
Přišli jsme o jeden den cesty, proto naskakujeme na vlak a přesunujeme se do Varnsdorfu, abychom ztrátu dohnali. Kličkujeme okolo Rumburku a najíždíme na cyklostezku 3042, která nás dovede společně s trasou 211 až na hranice s Německem. Zejména úsek klesající vrstevnicí lesem je parádní a celkově mě česká část trasy mile překvapila.
V Sohlandu se setkáváme s kamarády a společně pokračujeme na Budyšín. Cyklotrasa nevede přímo podél Sprévy, ale různě kličkuje. Občas se k řece přiblíží, občas vede po silnici. Nikdy vás ale nepustí na frekventovanou silnici, většinou máte těleso čistě pro cyklisty. Na cestě míjíme i veřejné tábořiště, kde nikdo nebyl a vypadalo moc hezky.
V Budyšíně se rozdělujeme. Chceme uklidit kola do bezpečí a nadchnou nás cykloboxy, kam si můžete kola schovat. Klíč je k vyzvednutí v nedaleké restauraci. Jen jej bohužel nikdo nevrátil, takže máme smůlu. U restaurace jsou tak trochu stranou stojany na kolo a smíme zde kola nechat. Přestavujeme vozík na kočárek a vyrážíme na prohlídku. Budyšín je opravdu krásný, jen se v kopcovitém terénu plném schodů s kočárkem/vozíkem trochu zapotíte. Doporučujeme prokličkovat všechny uličky a ochutnat výbornou zmrzlinu.

Míříme uličkami zpět ke kolům, nasedáme a míříme do cíle v krásném kempu. Ten je parádně vybavený s dostatkem stínu, posezením i velkorysým dětským hřištěm. Cena za dospělého 9.5 EUR, dítě nad tři roky 5.5 EUR, stan 7.5 EUR, odpadkový paušál 2.5 EUR, služby 2 EUR , takže celkem za dva dospělé a dvě děti 36.5 EUR. Jedinou nevýhodou je, že kemp je od Budyšína celkem daleko přes několik kopců a cesta nevede zrovna oslnivou krajinou.
Vsuvka o cyklistice v Německu
Rozdíly v cykloturistice u nás a v Německu jsou prakticky dva. První se týká infrastruktury. Z 90 procent jedete po samostatném tělese a nikdy vás trasa nežene po hlavní silnici. V případě, že trasa vede podél hlavnějšího tahu, jedná se o samostatné těleso oddělené zelení. V drtivé většině jedete po asfaltu s perfektním povrchem.
První rozdíl můžeme svalovat na ekonomickou vyspělost Německa, druhý již ne. Tím druhým rozdílem je totiž ohleduplnost řidičů. Nikdy se nám nestala žádná nepříjemná věc a nikdy nenastal ani pocit ohrožení ostatními vozidly. Když už vás míjí automobil, pěkně v klidu zpomalí, předjíždí vás s dostatečným odstupem a pouze v přehledném místě. Vozík je celkem široký a předjet jej není na úzké silničce lehké. Trpělivý Němec za vámi jede klidně stovky metrů, netroubí a když ho pustíte, s úsměvem poděkuje. Když vidí, že tvoříte skupinku, klidně zastaví a nechá vás všechny přejet i když nemusí. Když se potkáte na prašné cestě, automaticky zpomalí či zastaví, jen aby nevířil prach. Autobus v protisměru nám dokonce na dostatečně široké silnici zastavil, jen aby se nám dobře projelo. Jednou bych se chtěl dožít takového chování i u nás, kde se spíš jedná o dva nesmiřitelné tábory řidičů automobilů a cyklistů, přičemž většina z nás spadá do obou skupin.
Den druhý
Vyrážíme na 40 km dlouhou etapu končící u jezera Barwalder see. Trasa je nádherná a kličkuje mezi jezery, protíná nádherné vesničky a nebojí se ani šotolinových cest. Cestou neodoláme a stavíme na výbornou zmrzlinu. V průběhu opět využíváme dětského hřiště k odpočinku a díky spícím dětem dorážíme celkem brzo do kempu Sternencamp.
Noc v kempu vychází pro naši posádku na cca 26 EUR při zamlčení jednoho dítěte. Kemp je čistý a celkem velký. První problém nastal hned po příjezdu, kdy nám bylo oznámeno, že není místo. Fyzicky místo bylo, ale vše funguje na čipové karty a ty už nemají k dispozici. Nakonec se nad námi smilují a nějaké záložní karty nám poskytnou. Bohužel kemp je spíše zklamáním, málo míst k sezení a díky absenci zeleně prakticky bez stínu. Na jednu noc fajn, ale dovolenou bych zde trávit nechtěl. Výhodou je blízká pláž a cyklotrasa okolo jezera hned za branou kempu (vhodná pro in-line bruslení).

Bohužel večer se naplňují naše obavy. Jindřiška dostává horečku a i přes srážení paralenem se stále vrací. Ráno bez zlepšení rozhoduje a voláme švagrovou s prosbou o vyzvednutí.
Vsuvka o cyklistice s dětmi
Nejen cyklistika, ale prakticky veškerá aktivita s dětmi je o kompromisu. Něco baví rodiče, něco baví děti a někde mezi tím se cíle potkávají. Navíc děti hodně věcí neznají, takže nedokážou říct, zda je chtějí a i přesto, že jsou z nich na začátku nadšené, je mohou velice rychle přestat bavit. To samé je i s dětmi ve vozíku. Někdy je koukaní po okolí baví, jindy ne. Dětská hřiště se osvědčila jako příjemný relax a motivace pro všechny. Počítejte s častými zastávkami a nemějte přehnané cíle. Když děti usnou, znamená to, že dospělí musí jet na 100% a ukrojit co největší porci kilometrů. Původní představa o cca 60 km za den se ukázala jako lichá, optimální vzdálenost se zdá okolo 40 km/den. Budete mít dostatek času na hřiště i zmrzliny a jízdu si užijete.
Den třetí
Péťa, její kolo, děti a několik věcí byly naloženy do auta a jede se domů marodit. Vozík se už do auta nevejde, takže po domluvě pokračuji po trase sám s prázdným vozíkem a vybavením pro sebe. V plánu bylo dojet do jednoho z kempů po trase a druhý den dojet zbytek. Nakonec jsem se snažil ujet co nejvíc. Trochu mě hnala předpověď na další den hlásící déšť a pak to bez zbytku rodiny nebylo ono. Předchozí dny mi časté remcání dětí lezlo trochu na nervy, ale nyní mi zas chybělo.

Trasa opět kličkuje krásnými jezery, malebnými vesničkami a pro mě je hezký i úsek v okolí hnědouhelného dolu. Dorážím do plánovaného kempu Neiße-Camp a rozhodnu se pokračovat dál. Kemp mimo jiné vypadal moc hezky a určitě bych jej doporučil. Projíždím Gorlitz a ve večerních hodinách dorážím po 121 km do Žitavy. Nakupuji, naskakuji na vlak (málem mě vytrestala špatná signalizace na nádraží, zlatý idos měl pravdu) a okolo desáté přijíždím domů.

Závěr
Nakonec z původně zamýšlené šestidenní expedice zbylo pouhé torzo. Po pár dnech od návratu se viróza vyskytla téměř u všech a všichni lehli. Tím by se na výsledek výpravy dalo nahlížet jako na fiasko, ale takto to rozhodně nevidíme, spíše naopak. Vzniklé problémy jsme dokázali správně rozpoznat, vyhodnotit a vyřešit. Nejeli jsme nikam daleko a vždy byl připraven nouzový záložní plán. Kdybychom zůstali doma, mohli jsme lehnout úplně stejně. Ač byla výprava náročná a její průběh neočekávaný, nelitujeme. Dokonce i mentální vypnutí a relax se dostavily.