Stejně jako minulou dovolenou se pokusím popsat i tu letošní. Po skvělé Madeiře padla volba na Korsiku. Pokud bych měl tento ostrov a lidi na něm charakterizovat jedním slovem, volil bych slovo „zvláštní“. Abych svoje tvrzení vysvětlil, nebude tento příspěvek tak strohý jako předešlý. Při plánování dovolené jsem postupoval stejně jako loňský rok. Při porovnání různých způsobů dopravy opět vyhrála letecká. Letenka z Berlína vyšla na 4653 Kč/os a cestoval jsem opět s Péťou.
Volba termínu nebyla úplně lehká, od červnového mě odradila nestálost počasí z předešlého roku. Nakonec jsme využili státního svátku, odlétali 4. července a vraceli se o čtrnáct dní později.Samotné plánování bylo horší. Pokud půjdete GR20 problém mít nebudete. Existuje spousta informací i v češtině, namátkově zde. Cokoliv jiného je ale spíše detektivní práce. Drtivá většina oficiálních informací je ve francouzštině. Jízdní řády v nejpřijatelnější podobě jsou dostupné pouze neoficiálně (zlatý IDOS), stejně tak i informace pro turisty. Nakonec jsme plánování vzdali, utvořili si v hlavě hrubý plán a rozhodli se improvizovat. V plánu byly hory, města i moře.
Výbava byla stejná jako loni: průvodce (skoro není potřeba), papírové mapy i mapy v mobilu. V telefonu používám aplikaci Trekbuddy, mapové podklady buď OSM, případně nejdetailnější francouzské. Stan i jídlo do hor jsme brali také.
Termín výpravy: 4.-19.7. 2017
Den 1.
Balení proběhlo rychle přes noc. Ráno odjíždíme vlakem do Žitavy 38 Kč/os, odtud naší oblíbenou jízdenkou Schönes-Wochenende-Ticket do Berlína (po přepočtu za 607 Kč/os). V Berlíně je příšerné horko, proto spíše odpočíváme a obhlížíme pouze Muzejní ostrov a olympijský stadion. Okolo osmé odlétáme a po dvouhodinovém letu dosedáme na letišti v Bastii, které je asi 20 km od samotného města. Před letištěm čeká odvoz domluvený přes couchsurfing a hostitelka nás odváží k sobě do vesničky Rutali. V autě s námi cestují dvě dívčiny, které přešly GR20 za 9 dnů asi týden před námi. Po projití části GR20 musím uznat, že se jedná o skvělý výkon. Čerpáme cenné informace a jdeme spát.
Den 2.
Hostitelka (neumí anglicky) nás s děvčaty (Norka a Belgičanka, pro nás skvělé překladatelky) odváží dolů k hlavní silnici mezi Bastií a Bonifaciem. Ranní autobus jel asi před hodinou, další jede až večer, takže padla volba na stopování. Kolem druhé po poledni dojíždíme čtvrtým stopem (korsický učitel, místní pán nemluvící jinak než francouzsky, italský profesor s manželkou na dovolené a korsický muslim nemluvící vůbec) do 155km vzdáleného Bonifacia.
Máme radost, protože cesta trvala skoro stejně jako autobusem, který je na Korsice celkem drahý. Teplota je stále vysoká a trochu mi brání vychutnat si krásy Bonifacia. Batohy necháváme na informacích při vstupu do pevnosti, v klidu se proplétáme uličkami a navštěvujeme sklepení i schody krále Aragonského, oboje 3,5 EUR/os (doporučujeme). Turistů všude akorát, rozhodně žádná tlačenice. Dopřáváme si místní silné pivo Pietra (6% alkoholu), vychlazené chutná skvěle. Vyzvedáváme batohy a míříme ke Capo Pertusato (dle průvodce trasa č. 38). U starého majáku doporučujeme nevynechat koupání na krásné přírodní pláži s minimem lidí. Začíná se stmívat, dáváme si studenou večeři a spíme pod širákem blíže k Bonifaciu.
Stopovací vsuvka
Stopovat na Korsice lze, ale kvůli vedru nebylo zrovna příjemné. Hodně také záleží na místě a místní moc neberou. Musím přiznat, že vzít nás s velkými batohy nebylo zrovna jednoduché. Nejméně jsme čekali asi 3 minuty, nejdéle něco k jedné hodině. Nejpohodlnější pro nás byla terénní auta s korbou, kam batoh jen hodíte a pohodlně se vezete. Nicméně nasoukali jsme se i do Peugotu 108, kde přední sedačku okupoval malý klučík v autosedačce. Pro mě nepříjemné byly gestikulace a občasné pokřikování z některých aut, pro které jsme byli asi dobrou zábavou.
Ubytovací vsuvka
Jednou jsme využili couchsurfing, dvakrát spali na divoko a ostatní noci trávili v kempech nebo u horských chat (refuge). Spaní na divoko je na Korsice zakázané, nicméně za celou dobu jsem nepotkali jediného strážce. Nejpříjemnější bylo spaní u horských chat, kde za 7 EUR máte pitnou vodu, turecký záchod, sprchu (nevyužili jsme ani jednou, nevypadají moc lákavě a horské potoky jsou mnohem lepší) a vařič včetně nádobí. Navíc můžete dokoupit různé pochutiny a pamlsky (namátkou pivo Pietra 6,5 EUR, večeře tuším okolo 25 EUR).
U chat jsou postavené i stany které si můžete pronajmout za 11 EUR/stan pro dva. Stany je lepší rezervovat dopředu, ale na žádné z chat jsem neviděl všechny obsazené. Nečekejte žádné expediční stany, v drtivé většině se jednalo o stan Quechua 2 seconds Easy. Jedna noc byla velmi větrná a právě i tyto stany si vedly velmi dobře (na rozdíl od našeho). Při stravování na chatách jsme narazili na zajímavou variantu. Hodně lidí si na chatě koupí balení špaget za 3 EUR, rajčatovou omáčku za 5 EUR a na zapůjčeném nádobí a vařičích připraví relativně levné jídlo pro dva až tři strávníky. Dva Britové takto dokonce snídali.
Spaní v normálních kempech je paradoxně dražší než u horských chat. Cena byla v průměru 7 EUR/os a 3 EUR/stan. Kromě pěkného kempu v Portu byly všechny vyprahlé a moc mě nenadchly. Ve výsledku tedy většinou platíte víc, za horší prostředí, měně služeb a kolem je více lidí.
Den 3.
Ráno přicházíme do Bonifacia, odkud jede autobus směr Ajaccio. Před odjezdem dokupujeme jídlo a plynovou bombu. Vešel jsem do obchodu, vidím bombu Campingaz za 7,5 EUR a kráčím k pokladně. Po bližší kontrole a odtržení plomby zjišťuji, že nejedná o klasický závit, ale systém „Click and turn“. Moje pýcha zamítne dokoupení kompatibilního vařiče (26 EUR) a bombu se závitem nikde nemají. Rozhodli jsme se plyn neřešit s tím, že bombu v horách vyměníme. Autobus odjíždí v deset hodit, nastoupíme a nikdo po nás nechce peníze, zvláštní. Autobus vyjede, po patnácti kilometrech zastaví, počká na další, do něho musíte přestoupit a zde zaplatit (20 EUR/os). Oba autobusy byly čisté, pěkné a klimatizované. Z Ajaccia jsme toho moc neviděli, vedro bylo nad naše síly a chodit po městě se nám vůbec nechtělo. Přecházíme tedy na vlakové nádraží, kde od nevrlého pouze francouzsky hovořícího pána kupujeme lístky do Vizzavony (7 EUR/os).
Po příjezdu míříme ke kempu u nádraží, který nás moc neohromil. Času bylo poměrně dost a tak míříme pěšky do sedla Vizzavona. Koupeme se v dolních Cascades des Anglais, které začínají za mostem pro pěší a bufetem. Zde se trochu vrátíme, následně odkloníme od GR20 a po 15 minutách dojdeme k chatě s kempem v sedle Vizzavona. Ten nám přišel oproti spodnímu hezčí, krásně vybavený a čistý. Najdete zde také obchod a hospůdku. Potkáváme sympatického Poláka žijícího ve Francii, který nám daruje plnou malou bombu se závitem a naši zakoupenou vymění s majitelem chaty za víno.
První liščí vsuvka
Tomuto problému jsme nejspíše napomohli vlastní hloupostí. V batohu se nám parmezán trochu zapotil a necháváme ho vedle stanu vyschnout. Po večeři a víně na něj ale zapomínáme a jdeme spát. Lákadlo pro lišku je na světě. Náš stan je pouze jednoplášťový, tudíž proniknout do něj není velké umění. Navíc první noc jsme vše zpět do batohu nedávali a přes noc měli napůl rozbaleno (nicméně vše uvnitř stanu).
V noci nás probudí šustění okolo stanu a hned myslíme na zloděje. Po rozsvícení čelovky vidíme pár metrů od stanu lišku. Světlem a kameny ji odeženeme a kontrolujeme škody. Sýr je fuč, moje igelitka plná oblečení leží tři metry od stanu, toaleťák pět a jedna bota někde mezi. Vše tedy uklízíme a přivazujeme. Ráno snídáme asi 15 metrů od stanu, opět slyšíme šustění a vidíme, jak se liška snaží odtáhnout moji pěnovou karimatku a ožužlává Pétiny plavky. Opět ji kameny odháníme. Při následném balení zjišťuji, že mi liška ukradla ministativ a jedny ponožky.
Den 4.
Ráno vstáváme, zápasíme s liškou a v sedm jsme na cestě. Vracíme se zpět ke kaskádám a stoupáme vzhůru. Zde začínáme naši pouť po GR20. Využívám jednu z výše položených kaskád ke krátkému koupání a pokračujeme ve stoupání. Cestou vidíme první dospělé polodivoké prase, za celou Korsiku bylo také poslední. Teplota rychle stoupá a vyčerpává více než samotný výstup. Cesta nahoru nám trvá, do nejvyššího bodu dolézáme okolo půl jedné. Horko mi nedělalo dobře a jsem vyřízený více než Péťa. Ze sedla Muratellu (2020 m.n.m.) vidíme Refuge de l’Onda, náš dnešní cíl. Na cestě nebyl od půlky výstupu žádný zdroj vody až po chatu, proto když uvidíte poslední čůrek, rozhodně doplňte. Během sestupu není takové horko, potkáváme stádo ovcí i pár krav a po třetí hodině jsme u chaty.
Doporučuji nechat věci u chaty a jít se vykoupat do skvělých tůněk kousek nad chatou. Místo pro stany je oplocené a travnaté. Pastevci k chatě večer stahují stádo koz, které hned dojí. Celý proces je zajímavá podívaná. Kupujeme si na chatě první víno (10 EUR/litr), zároveň také poslední, protože nám nedělalo moc dobře.
Vsuvka o GR20
O této legendární trase se toho můžete dočíst spousty, přesto přidám i svůj pohled. Šli jsme pouze část GR20 mezi Vizzavonou a Col de Vergio. Hory na Korsice jsou divoké a neupravené, cesta nás vedla stále nahoru a dolů. Bylo trochu demotivující ihned sklesávat nastoupané metry. Terén je neupravený, žádné tatranské chodníčky nečekejte. Prakticky celou cestu skáčete přes různě velké kameny, nebo po erozí rozoraných hliněných svazích, kde to rádo podkluzuje. Jedno místo na trase bylo jištěné řetězy, ostatní nikoliv. Terén jsme zvládali i s velkými batohy bez větších potíží, ale rozhodně není jednoduchý a často zapojíte i ruce.
Zvyklý z Rumunska jsem čekal úseky, kde se nemusíte stále koukat pod nohy a můžete se za chůze trochu kochat. Taková byla pouze jedna etapa mezi Refuge de Manganu a Col de Vergio, ta byla z celého putování pro mě také nejhezčí. Ostatní úseky jsou také krásné, ale když se 80% času díváte pod nohy, není to prostě ono. Někteří jedinci zvládají dvě etapy denně, potkali jsme i takové co dokáží na lehko tři. My se nemučili a chodili po jedné. S relativně těžkým batohem a vzhledem k horku to bylo akorát. Navíc jsem byli u chaty relativně brzo a mohli relaxovat v jejím okolí (mnohdy skvělé koupání). Vždy jsme se snažili vyjít nejpozději okolo sedmé (budík 5:30).
V různých cestopisech jsem se dočetl jak je GR20 přelidněná, chaty špinavé apod. Celá trasa byla velice čistá, nikde žádné pole podpapíráků ani pohozené odpadky. Lidi na trase potkáte, ale davy to rozhodně nejsou. Naopak občasné potkání bylo spíše příjemné. Chaty jsou čisté, můžete zde dokoupit jídlo i pití (pivo 6,5 EUR), záchody jsou turecké. Sprchy jsme nevyužily, ale vypadaly celkem slušně. Z hlediska čistoty sociálek zde zkrátka platí, jaké si to návštěvníci udělají, takové to mají. To že záchody v okolí trochu zavání považuji za normální. K dispozici máte plynové vařiče, erární nádobí i místo kde posedět. Navíc u každé chaty je pramen s pitnou vodou (po požití žádný problém nebyl). V okolí chat je koncentrace lidí větší, ale o žádný Václavák se nejedná a nikdy mi nepřišlo přelidněno. Většina turistů v okolí odpočívá, konverzuje a užívá si okolního krásného prostředí.
V souhrnu byly pro mě čtyři dny na GR20 tak akorát. Víc bych jít nechtěl, rozhodně ne ze severní části. Profil cesty nahoru a dolů, monotónní prostředí a neustálé dívání se pod nohy by mi už dále moc radosti nepřinesly. Hory jsou krásné, ale když se celý den motáte okolo jednoho údolí, začínají být rychle okoukané, hlavně při srovnání s Madeirou, kde se prostředí každou chvíli měnilo. Při další návštěvě Korsiky bych se spíše zaměřil na jižní část, která by mohla přinést více úseků podobných etapě Manganu – Col de Vergio.
Den 5.
Po probuzení a snídani vyrážíme zpět na GR20. Klesat do údolí se nám nechce a proto jdeme variantu trasy po hřebeni. Cesta je velmi pěkná, jen opar zkracuje výhledy. Na celé etapě jsme nenarazili na vodu, ale zásoby máme dostatečné. Při cestě po hřebeni fouká z jedné strany chladný vítr a pomáhá nám překonat zvyšující se teplo. Na několika místech jsou těžší úseky, které vyžadují zvláštní opatrnost. Další takový úsek se nachází před Refuge de Petra Piana, naším dnešním cílem.
Již při příchodu k chatě foukal čerstvý vítr. Najdeme tedy kryté místo a stavíme stan. Tato chata má nevýhodu v tom, že v jejím okolí není moc co dělat. Potok v blízkosti sice je, ale v žádných tůňkách se nevykoupete. Projít se můžete stejnou cestou, kterou jste přišli, nebo tou kterou budete dále pokračovat. Jde se sice projít po oficiální GR20, kterou jsme obešli po variantě, ale ta vede 400 výškových metrů do údolí. Odpoledne se tedy poflakujeme, v klidu vaříme a jdeme spát. Během večera se ale vítr otočil a začal bičovat náš stan. Díky tomu jsme se moc nevyspali, často drželi vyztužující tyčky a ráno se probudili v trochu potrhaném stanu.
Minirecenze stanu Jurek Tarp 2
Inspirací pro koupi tarpu místo klasického stanu byl web nalehko.com. Model od Jurka byl vybrán z důvodu příznivé ceny. Mezi výhody toho řešení patří nízká hmotnost, nízká cena a modifikovatelnost. Stan může být uzavřený, polootevřený i uzavřený. Plachtu lze i samostatně zavěsit mezi stromy. Jako výztuhu používáme trekové hůlky. Pro ty, kteří je využívají běžně při chůzi se jedná o další úsporu hmotnosti, nám jejich používání příliš nevyhovuje. Pod karimatku dáváme lehkou folii Tyvek Solid, která je běžně k dostání ve stavebninách zaměřených na střechy. Hmotnostně jsme tedy na 1,03 kg za stan, 0,27 kg za plachtu pod karimatky, 0,18 kg za kolíky a 0,46 kg za trekové hole (celkem tedy 2 kg za stan pro dva). Na Madeiře s tímto řešením problém nebyl, ale Korsika ho prověřila více.
Narazili jsme na následující nevýhody. Jednoplášťové řešení nezabrání vstupu zvěři. Ať už se jedná o lišku nebo hmyz. Pokud bych měl vedle hlavy cenné věci v batůžku, mohla by je liška odnést stejně jako výše uvedený stativ. Ve dvouplášťovém stanu je ochrana přeci jen vyšší. To nemluvě o hmyzu, který nás při pobytu u pobřeží řádně poštípal (moskytiéra přes hlavu nepomáhá, dvouplášťový stan by problém vyřešil). Dalším problémem je samotná stavba. Pokud máte kamenité podloží, stavba je obtížnější a vyžaduje lepší ukotvení, na trávě tento problém odpadá.
Samotnou kapitolou je odolnost proti větru. V prašném prostředí vám vítr vmete vše přímo do obličeje, jelikož mezi plachtou a zemí je vždy nějaká mezera. Protože je plachta podepřena pouze dvěma hůlkami, je celá boční strana prakticky bez výztuhy. V silném větru jsme s tím měli problém. Vlnící se plachta ve větru vydává rušivé zvuky a moc se díky tomu nevyspíte. Kovová oka, do kterých přijdou hroty hůlek, nám během vichru nevydržela a vystřelila daleko od stanu. I takto poškozený stan ale větrnou noc vydržel. Nechci zde toto řešení hanit, jen majitel musí počítat se slabinami a připravit se na ně.
Den 6.
Po klasické snídani vyrážíme po trase GR20 dále. Zpočátku je stoupání trochu prudší, ale postupně se mění v příjemně stoupající traverz, který nás zavede až do sedla Bocca Muzzella (2210 m.n.m), nejvyšším bodem GR20. Ze sedla klesáme níže a traverzujeme nad jezery Melo a Capitello až k sedlu. Odtud se pokračuje dále po hřebeni a přicházejí první obtížnější úseky. Cesta vede po relativně úzkém hřebínku a obtížnější část je zakončena řetězy.
Péťa se trochu bála, ale po troše podpory i tuto část zvládla. Stále obcházíme jezero Capitello a stoupáme do dalšího sedla, odtud cesta klesá až k chatě Manganu. Asi dva kilometry nad chatou, pod zelenou pastvinou jsou krásná místa ke koupání, kde budete sami. Ten samý potok pokračuje až k chatě, opět s možností koupání. U Refuge je slabší zdroj vody, proto zde poprvé v životě vidím frontu na vodu. Dalším zpestřením pobytu na chatě je několik efektivních příletů vrtulníku se zásobami.
Jídelní vsuvka
Postupem času se náš horský jídelníček ustálil na následují sestavě. Ke snídani směs ovesných vloček, cukru, vody, sušeného mléka a sušených meruněk. Může být přidáno i pár oříšků či lžíce olivového oleje. Dopolední i odpolední svačiny formou musli tyčinek a ve sváteční dny Clubky. Obědové menu se skládá z baleného celozrného slunečnicové chleba a Májky. K večeři je více chodů. Začíná se polévkou (doporučujeme hrachovou a další nevodovaté), následuje kuskus se sušenými rajčaty a parmezánem a v některé dny za odměnu puding. Když už nemáme chuť na kuskus, v záloze je bramborová kaše se sojovým masem, které slouží spíše k znovuobnovení chuti na kuskus. Jako zpestření přibalujeme i několik čínských polévek. Poslední pomocí při putování je hroznový cukr pro doplnění energie.
Den 7.
Kousek za chatou Manganu pokračujeme přes úžasnou horskou louku a po 50 minutách přicházíme k další chatě, u které lze přespat. Cesta nás vede krásným bukovým lesem a následuje další ploché údolí plné luk až k jezeru Nino. Cestou procházíme kolem salaše, kde od pastevců kupujeme čerstvý sýr (10 EUR). Úsekem Manganu – Nino jsem doslova nadšen a považuji ho za nejkrásnější z našeho putování. Za jezerem cesta stoupá na hřeben, kde ochutnáváme sýr. Pétě chutnal jen chvíli, ale já si chrochtal blahem. Je dosti výrazný a připomínal mi kombinaci hermelínu a Romaduru, jen mnohem chutnější. Relativně dlouho klesáme až na úroveň lesa, odkud jde cesta po vrstevnici až k Gite du Col de Vergio. Cestou obdivujeme borce kteří běží závod Restonica trail. Kemp blízko sedla se nám vůbec nelíbí, jedná se o vyprahlou louku hned vedle silnice.
Pokračujeme tak po GR20 až do místa, kde se kříží s trasou Mare a Mare Nord. Napojujeme se na tuto trasu a kousek stoupáme do samotného sedla Col de Vergio. Jezdí zde celkem dost aut za „výhledem“, ale stopnou se nám podaří až asi po 30 minutách. Mladík se závodnickými sklony nás zaveze až na okraj vesničky Evisa. Ignorujeme kemp a klesáme vesničkou až k obchodu. Nakoupíme pochutiny a vychutnáváme si pivo za snesitelnou cenu (2,8 EUR). Vracet do kempu se nám nechce (cca 2 km) a proto dál klesáme do soutěsky Spelunca. K samotné říčce se klesá dobrých 500 výškových metrů. Cestou potkáváme lišku. Začíná se smrákat a po chvíli hledání najdeme místo, kde můžeme ve spacáku přespat.
Druhá liščí vsuvka
Tuto hororovou příhodu popíši ze svého pohledu, slabší povahy mohou přeskočit 😉 Jak jsem psal výše, sestoupili jsme půl kilometru do hlubokého a úzkého kaňonu. V půl páté ráno mě probudí děsivý křik Péti, zmohutněný okolními skalisky. Před sebou vidím siluetu mé drahé, přetahující se o svůj prst se zrzavým chlupatým tvorem. Liška se nelekla ani Pétina křiku (ten by vyděsil i Chucka Norrise), ani mého probuzení. Zadupal jsem svoje bojácné já a jedním mohutným úderem lišku skolil (= bouchnul jsem ji a liška utekla). Poskytuji otřesené Pétě první pomoc a především se ji snažím uklidnit. Prst ukousnut nebyl, ale zářez několika liščích zubů na něm byl patrný. Snídáme, čekáme na rozednění a přemýšlíme jak situaci řešit. Drzá liška svůj boj nevzdává a několikrát se pro svůj načnutý prst vrací. Opětuji její troufalost kamennou salvou (doufám, že jsem tu mrchu alespoň trefil).
Den 8.
Ráno pokračujeme soutěskou (trasa 20) až k mostu. Odtud vytáčíme asistenční službu naší pojišťovny. Dozvídáme se kolik úžasných lidí se dovolalo před námi a pár minut čekáme. Ochotná asistentka nám dá pár rad a při dotazu na nejbližšího lékaře nás odkáže do Corte (děkujeme nechceme). Pokračujeme pěšky do vesničky Ota, odkud nás paní krásným džípem odveze do letoviska Porto i s radou, kde najdeme lékaře. Po troše bloudění nalezneme ordinaci. Pár lidí již stojí venku, doktor ordinuje od devíti. Čekáme do půl desáté, kdy lékař (chlápek na čtyřkolce s berlemi) konečně přijíždí. Lišky na Korsice prý vzteklinou netrpí. Péťa dostává antibiotika a zákaz koupání na pět dní. Ubytujeme se v kempu Le Porto, což byl nejhezčí kemp během celého našeho putování. Den trávíme na pláži, která je cca 2km od kempu. Večer grilování a odpočinek.
Den 9.
Ráno balíme, necháváme batohy na recepci kempu a míříme na Calanche (trasa 22). I přes velký provoz se nám podaří stopnout (děkuje Švýcarům) až cca v 70% cesty k výchozímu bodu Tete du Chien. Trasa k vyhlídce hezká, ale hodně lidí kazí dojem. Pokračuje na samotné Calanche dle průvodce, obdivujeme skalní útvary, až dojdeme zpět k silnici. Péťa nevěří v úspěšný stop zpět do Porta, ale hned asi druhé auto nám zastavuje (díky míří do Belgie). Vyzvedneme batohy a zkoušíme stopovat směrem na sever. Provoz byl mírný a většina lidí přejížděla pouze z vesnice do vesnice. Po několikátém krátkém stopu jsme přestávali věřit, ale nakonec se zadařilo a dojeli jsme až do Galérie.
Tato vesnička na nás moc dobrý dojem neudělala. Kemp zašlý, pláž špinavá od řas a krav. Chvíli jme poseděli v hospůdce na konci pláže. Zde jsem dlouho rozdýchával vysokou částku za třetinkové lahvové pivo (v ceníku bylo napsáno pouze pivo, o nevšímající si obsluze ani nemluvě).
Den 10.
Tento den bylo v plánu dopravit se na Plage d’Ostriconi. Hned ráno nás milá paní dopraví cca 5 km k mostu u hlavní silnice. Zde po chvilce čekání zastavuje pán se svým Land Roverem. Pán vypráví o nočním pobytu ve vězení v Praze (po setkání s tehdejším undergroundem) a my si vychutnáváme jízdu tímto parádním vozidlem až do Calvi. Vynecháváme pláže obsypané lidmi a míříme na vlakové nádraží. Po rozluštění jízdního řádu míříme proběhnout uličky a pevnost tohoto pěkného městečka. Nasedáme do vlaku a jedeme do I’lle Rousse.
Po rychloprohlídce a pozdním obědu stopneme snad nejmenší možné auto, které nás ale doveze až do kempu kousek od pláže. Pláž je přírodní, velká a celkem hezká. Při příchodu k ní brodíme po pás nebývale teplou říčku. Cestou zpět do kempu volíme o trochu delší variantu bez brodění a přecházíme po slepém vtoku říčky do moře. Zde nám dojem z pláže kazí příšerný kanalizační puch, který nás spolehlivě odradí od dalšího koupání v této oblasti. Večer nám ještě zvládne pokazit obsluha v kempové restauraci, kde si dáváme večeři. Svou arogancí a pohrdáním námi francouzsky nehovořícími blbci je přímo na pěst.
Den 11.
Vycházíme na třídenní trek podél pobřeží přes oblast Desert des Agriates. Očekáváme romantickou a lehkou pobřežní túru plnou koupání. Realita byla taková, že tento trek byl náročnější než všechny úseky v horách. Lví podíl na tom mělo nehorázné vedro. První den docházíme naprosto vyčerpaní až do staré osady Ghignu. Jedná se o staré domky (kamenná bouda bez oken s prkennými postelemi), které si můžete pronajmout. Najdete zde pěkné záchody i sprchu. Kousek od osady je hezká pláž s pramenem pitné vody. Večer spíme po širákem a svádíme marný boj s komáry, které neodradí ani naše moskytiéry (zapomenutý repelent by se hodil).
Vsuvka o dobrém „zlém“ Francouzovi
Při příchodu do osady Ghignu natrefíme na správce osady. Na první pohled tento pupkatý, bez trika oděný šedesátník vypadá jako nejdrsnější lovec anglicky mluvících turistů. Bez vody, naprosto vyprahlí se ptáme, zda mluví anglicky. Pouze zakroutí hlavou. Naznačujeme, že máme žízeň. Zajde do chatky a donese velkou vychlazenou lahev vody. Hltáme tuto spásu a taháme peněženku, byli bychom ochotni dát cokoliv. Chlapík pouze mávne rukou. Naznačíme, že bychom chtěli někde spát. Chlápek se zeptá zda chata nebo stan. Odpovídáme stan a on pouze gestem naznačí že kdekoliv. Při dalším tahání peněženky opět pouze mávne rukou.
Den 12.
Pokračuje v treku s cílem na pláži Saleccia. Trasa kopíruje pobřeží a největším nepřítelem je stále vedro. Možností ke koupání je spousty, ale často není energie vše ze sebe sundávat, nemluvě o štípající soli. Trasa má tu výhodu, že téměř nikoho nepotkáte. Více lidí než na trase je spíše na jachtách kotvících osamoceně podél pobřeží. Pláže po celé trase jsou neudržované, se spoustou přírodního odpadu (tlusté koberce odumřelých řas) a bohužel i různého odpadu od lidí. Cestou se připravte na několik menších brodů líně tekoucích potoků. Odpoledne přicházíme na pláž Saleccia, která je proslavená natáčením snímku Nejdelší den. U pláže se nachází celkem pěkný kemp (restaurace, možnost dokoupení zásob) s čímž souvisí i více lidí na samotné pláži (krásný písek pro stavbu hradů). Odpočinkové odpoledne se mi vždy vymstí, tentokrát úžasným spálením zad, které se mi připomínalo několik dní.
Den 13.
Vykračujeme poslední etapu podél pobřeží do městečka Saint-Florent. Z kempu odcházíme brzy, než nás dostihne další vlna veder. Naše trasa nevede z počátku přímo podél pobřeží, ale přes malý pahorek si zkracujeme cestu na pláž Lotto. Ta po ránu vypadá nádherně a kromě několika krav zde nikdo není, neváháme a skáčeme do vody. Déle už cesta vede podél pobřeží s několika nádhernými miniplážemi. Ty jsou oblíbeným cílem místních na malých člunech. Kromě několika malých brodů vás čeká i jeden větší. U něj doporučují jít delší cestu podél kolíků, kdy neklesnete více než po pás.
Saint-Florent je na konci malého zálivu, takže téměř na celé etapě se můžete kochat vrcholky pahorků na Cap Corse. Po projití okolo majáku trasa končí u soukromého miniresortu, odkud musíte jít po silnici. Ta vede podél pláží obsypaných stovkami lidí (zde se nám opravdu koupat nechtělo). Stavíme stan v kempu U Pezzo. Po dlouhé době máme stan na trávě a nemusíme kolíky zatloukat kameny. Bohužel kemp je trochu daleko od centra městečka, které je moc pěkné. Místo koupání na Václaváku jdeme na průzkum Saint-Florent. Pohodlně zde dokoupíte zásoby a dýchne na vás ta pravá přímořská pohodová atmosféra (chlapi hrají petangue, úzké uličky plné kaváren a restaurací).
Den 14.
Trochu bloumáme co dál a kam jet. Balíme, jdeme na okraj Saint-Florent a stopujeme směr Bastia. Po delší době nás vezme mladý francouzský pár a doveze až blízko ke kempu Les Sables Rouges. Kemp je přímo u široké dlouhé pláže, ale čistou vodu a perfektní pláže nečekejte. Koupeme se spíše z povinnosti a radši rychle jdeme na prohlídku města. Bastia je především přístav, takže nečekejte žádná letoviska. Díky pevnostem a své historii má kouzelnou atmosféru. Ta byla znásobena jakýmsi festivalem, který zde zrovna probíhal (17. červenec). Uličky v centru byly nasvíceny jak u nás o Vánocích a doslova v každé druhé uličce hrála živě kapela. Co kapela to jiný styl a procházet se v takovém prostředí byla paráda.
Den 15.
Vykračujeme z kempu na druhou stranu, kde podél pláží vede jakási promenáda. Zavítáme do nákupní zóny a pořizujeme drobnosti pro rodiče a kamarády. Balíme v kempu a chystáme se dostopovat na letiště. Čas plyne, nikdo nezastavuje, Péťa nervozní. Čas plyne Péťa začíná vyšilovat, já nervóznět. Čas plyne a rozhodneme se jít na autobus. Na zastávce jsme nebyli schopni vyčíst kdy a kudy něco jede a tak velmi svižným tempem letíme do centra Bastie na nádraží. Autobus naštěstí stíháme a uklidňujeme se zmrzlinou. Na letišti nejsme obvyklé dvě hodiny před odletem, ale jen hodinku. Stejně ve výsledku čekáme, takže spěch byl trochu zbytečný. Večer přilítáme do Berlína a po krátkém hledání a váhání míříme do kempu u letiště (cca 5 km). Zde nás překvapí informací, že už nemají místo. Nakonec paní našla kousek travnaté plochy za správní budou, za což jsme velmi vděční (stejně tak za objednání dovozu jídla).
Den 16.
Míříme na hlavní nádraží odkládáme batohy a letíme na zamluvenou prohlídku Reichstagu. Trochu si s námi pohrává počasí, ale návštěvu můžeme jednoznačně doporučit. Provází nás starý pán s perfektní angličtinou, do prosklené kupole můžeme sami a bez časového omezení. Nabízejí se krásné výhledy a i ze samotné budovy mám pěkný pocit. Velice se mi líbila pokora s jakou rekonstrukci provedli. Vzkazy a nápisy ruských vojáků, kteří budovy dobyli na konci války byly ponechány a zakonzervovány, aby všem návštěvníkům a poslancům připomínaly minulost a z ní plynoucí ponaučení. Veškeré prohlídky jsou navíc zdarma. Opouštíme Reichstag, jdeme na nádraží a jedeme domů.
Sumarizace
Finance
Z důvodu větší improvizace nemám přesně rozepsáno, co kolik stálo. Celkově nás dovolená od zabouchnutí dveří bytu a jejich opětovného otevření stála 15862 Kč/os. V ceně je započítáno i jídlo do hor.
Závěr
Korsika je krásná, ale nemůžu si pomoc, Madeira je ve všem lepší. Ceny na Madeiře byly super, jak v obchodech, tak restauracích (na Korsice jsme se zmohli jen na pizzu). Stejně tak doprava mi na Madeiře přišla přehlednější a výrazně levnější. I příroda je na Madeiře čistší (pořádek mám rád, ten bordel a neudržovanost na Korsice mi vyloženě vadily). Jak jsem psal výše, trasa GR20 je krásná, ale rychle se stane monotónní. Jsem moc rád, že jsme nešli celou GR20, jen abychom měli titul zdolání „nejtěžšího treku v Evropě“. V neposlední řadě mi přišli Portugalci mnohem vstřícnější a milejší než Korsičané. Nechci aby to vypadalo, že se mi dovolená nelíbila, to rozhodně ne. Korsika je opravdu krasná. Pokud se mě ale zeptáte, do které z těchto zemí máte jet, jednoznačně doporučím Madeiru. Hodnocení 70%