Do třetice opět sami s Péťou na dovolenou a znovu na ostrov. Po „exotické“ Madeiře a středomořské Korsice padla volba na Island. Proč Island? Protože je úplně jiný než předchozí ostrovy.
Plánoval jsem opět já a začal jako vždy letenkou. Nejlevněji vyšla letenka s AirBerlin z Hamburku za 5886 Kč/os. U nákupu letenek AirBerlin si pečlivě prostudujte způsob platby. Pokud si to pamatuji přesně, kdybych platil přes PayPal, vyšla by každá letenka o cca 500 Kč levněji. Odlet z Hamburku je sice trochu daleko, ale odletovou destinaci bereme už jako součást dovolené. Berlín už máme celkem prochozený, tak proč ne Hamburk. Plán cesty na Islandu se ve výsledku ustálil na přechodu Duhových hor a prozkoumání jižní části ostrova. Při pohledu na ceny půjčoven aut (nejlevněji asi www.carrenters.is) a dálkových linek autobusů jsme poznávání celého ostrova zavrhli.
Cestu nám usnadňovali opět stejní pomocníci. Průvodce Rother, aplikace Trekbuddy a mapové podklady z OpenStreetMap (OSM). Trekbuddy ale postupně nahrazuji skvělými mapami od seznamu (menší velikost map, bez práce, OSM mapy celého světa ke stažení). Inspirací pro nás byl i jeden z mnoha cestopisů. Další užitečné informace můžete pochytit z automapy, stránce o trailech, koupacích míst či z předpovědi počasí.
Termín výpravy: 2.-18.7. 2016
Den 1.
Naše klasické cestování po Německu. Vlak Liberec-Zittau 38 Kč/os. Zittau-Hamburg 1217 Kč/oba přes Schönes-Wochenende-Ticket. Ubytování v Hamburku přes Airbnb 1235 Kč/byt. Přijíždíme odpoledne, takže zbývá čas akorát na krátkou vyjížďku lodí, prohlídku starého přístaviště a starého tunelu pod Labem (doporučujeme). Promokáme, u Číňanů kupujeme nudle a běžíme si je sníst na byt.
Den 2.
Druhý den nám usnadňuje život Hamburská městská karta, kterou jsme zakoupili den předem (doprava zdarma, sleva na vstupy, 496 Kč/až 5 lidí). Příjemné také je, že na bytě můžeme nechat batožinu i celý druhý den. Prohlížíme rybí trh (probíhal zde zrovna nějaký koncert, ryby žádné), opět staré přístaviště a metrem uháníme do centra k radnici.
Vybíráme si cestu uličkami staré obchodní čtvrti do našeho dnešního hlavního cíle Miniatur Wunderland. Největší modelová železnice světa je rájem každého kluka, muže i dědy, ale nevěděl jsem jak bude reagovat Péťa. I ta ale byla z toho celá paf. Díky městské kartě máte slevu 1 euro na vstup, takže 333 Kč/os. Na stránkách Wunderlandu si můžete udělat rezervaci a vstoupit na tuto navštěvovanou atrakci bez čekání. My rezervaci měli, ale nečekali bychom ani bez ní. Ráno prostě moc lidí nechodí. Součástí Wunderlandu je i samoobslužná jídelna, kde si za slušné peníze koupíte např. kariwurst.
Odpoledne následuje omrknutí Chilehouse (klidně bych vynechal), projížďka lodí (patří k MHD), projití jednoho z hamburských parků, vyzvednutí věcí na bytě, večeře a šup na letiště.
Srkáš, srkám, srkáme
První den po příjezdu jsme si mysleli, že natahování „huhlánků“ zpět do nosních dutin je místní tradice. Řidič prvního autobusu natahoval tak mocně, že přehlušil hluk motoru a četností snad i jeho otáčky. K tomu přidal dloubání se v uších, okusování nehtů a vše s libostí kombinoval. V druhém autobuse byl řidič vychovaný, ale jeden z cestujících roli nasávače zastal. K tomu přistoupila asi padesátiletá noblesní panička, která se přidala do srkacího duetu. Chvilku jsem byli zaskočeni, zda nejde o místní zvyk, ale naštěstí jsme poté již nic podobného nezaznamenali.
Den 3.
Přilétáme v jednu ráno, ale před klesáním jde z letadla stále vidět slunce. Na letišti nás vyzvedává známá, u které přespáváme první noc v Keflavíku (obdarovává nás plynovou bombou a mapami).
Nasedáme na žlutý autobus a míříme do Reykjavíku (cca 50 km za 342 Kč/os). Zde kupujeme Hiking passport (2543 Kč/os) a zahajujeme prohlídku města. Prohlídka nám trvala asi čtyři hodiny a viděli jsme snad všechny zajímavosti. Reykjavík neurazí ani nenadchne. Nakupujeme něco čerstvého v Bónusu a měníme nějaké drobné pro případ nouze.
Nasedáme na autobus a necháme se odvést do kempu Landmannalaugar. Zde strávíme celkem tři noci (367 Kč/os/noc). Kemp je pěkný, na hezkém místě, na začátku treku, dostupný autem, s čímž souvisí větší počet lidí. Kousek od kempu je potok s horkou vodou, svádějící k odpočinku. Potok je celkem široký, ale teplý čůrek oblast k lebedění výrazně zmenšuje. Bohužel někteří rozpínaví návštěvníci z Ruska vás dokážou tak dlouho šťouchat, hlukem a alkoholem obtěžovat, že radši odejdete. Když zajdete na koupačku ráno, možná to tu budete mít i sami pro sebe. Teplá voda prospívá i řasám, takže se nelekejte když kolem vás budou proplouvat velké kusy těchto rostlin. V kempu jsou i teplé sprchy, ale vzhledem jejich ceně (cca 100 Kč) jsme radši za prasátka.
Platíš, platím, platíme
Peníze jsme měnili v budově Reykjavík Excursion, ale to rozhodně nedělejte. Tváří se to sice jako směnárna na nějakých turistických informacích, ale není a jejich kurz je bídný. Peníze si neměňte, protože hotovost zkrátka nebudete potřebovat. Všude, ale úplně všude jde platit kartou. Ano i v té nejzapadlejší horské chatě jde platit kartou. Nevěříte? Věřte.
Autobusová vsuvka
Na Islandu jezdí několik dopravců. Dva „turističtí a jeden „normální“. Ať už si vyberete jakkoli, všichni jsou pro Čechy drazí. Turističtí Reykjavík Excursions (RE) a Sterna mají celkem zajímavé pasy, jejich výhodnost je nutno propočítat. Výhodnější bývají „normální“ žluté autobusy Straeto, které v době plánování měly web nad moje chápání. Navíc nejezdí do Landmannalaugar a jiných turistických destinací. Ve všech autobusech je k dispozici Wi-Fi. V těch turistických se zpravidla spouští více či méně otravný komentář k místu kudy projíždíte, navíc zastavují u zajímavých míst (vodopády, pláže, apod.). U autobusů na dlouhých linkách počítejte s větší nedochvilností (dvacet minut není žádný problém).
Den 4.
Vycházíme nalehko na trek kombinující trasy z průvodce č. 7, 8 a 10. Počasí je parádní a postupně zdoláváme Blahnúkur, Brennisteinsaldu a Suournámur. Na Islandu je obecně málo stromů, v této oblasti prakticky žádné. Díky tomu nemáte měřítko a vše vám připadá hrozně daleko. O to větší překvapení je rychlost našeho putování. Značení tras je pomocí dřevěných kolíků natřených na konci barvou. V případě žluté barvy se vzhledem k barevnosti terénu jedná spíše o neviditelné značení. V okolí Landmannalaugaru to jde, ale všude jinde rozhodně doporučuji GPS.
Den 5.
Opět nalehko a jednodenní výlet. Počasí bez chybky a cílem je kaldera Ljótipolluru. Putujeme po trasách na OpenStreetMap a cestou zpět přes malý pahorek. Lidí málo, ale určitě putujte s GPS. Předchozí den zářily hory barvami od žluté, přes červenou, po černou. Dnes to byla kombinace černé skály a zelené vegetace, příjemná změna.
Vsuvka o vybavení.
Z Islandu jsme měli respekt. Jednak zde je chladněji a nejeden cestopis začínal i končil deštěm. Naše finanční limity nejsou neomezené, takže se hledal rozumný kompromis. Při pomyšlení na náš tarp bičovaný dvoutýdenním deštěm jsme raději zakoupili MSR Elixir 2. Dále naši výpravu dovybavil Decathlon nepromokavými kalhotami (spokojenost), pohorkami (perfektní) a merino trikem (spokojenost). Dokoupeny byly i merino ponožky a nepromokavé bundy. Já kdysi vyhrál bundu od Direct Alpine (za cca 5000 Kč), Pétě jsme vybrali mnohými zatracovaný Hannah (Za cca 2500 Kč). Byli jsme dokonce na outdoor veletrhu v Praze a jako jediný dělal střih na její hubenou postavu. Nevypadala tedy jako v pytli, což je pro ženy mnohem důležitější parametr než nějaký vodní sloupec. Byl jsem zvědav, takže doma byl proveden desetiminutový test v intenzivní sprše. Nic z vybavení neprosáklo.
Na Islandu nám nakonec pršelo pouze jeden den a noc, což bylo štěstí. Během deště jsme absolvovali jeden krátký výlet nalehko a i přes perfektní parametry mé bundy došlo k zapaření a pocitu vlhkosti (nikoli mokra). Péťa na tom byla o trochu hůře v oblasti rukávů. Nevím zda se více potila, nebo něco prosáklo. Hannah měl více možností ventilace, což jsem Pétě občas záviděl.
Den 6.
Nastal den D a vyrážíme na slavný trek přes Duhové hory. Trek si chceme vychutnat, a proto byl plán šest etap na šest dní. Cesta vede po jasně patrné pěšině, takže ani nemusíte koukat po kolících. Po úvodním stoupání trasa vede přes termální oblast i sněhová pole. Pohyb po nich je trochu obtížnější.
Před koncem etapy míjíme pomník mladého kluka, který už nebyl schopen ke kilometr vzdálené chatě dojít. Není se co divit, při špatné viditelnosti si v podobném terénu bez GPS ani neškrtnete. U chaty necháváme batohy a jdeme k asi dva kilometry vzdálené ledovcové jeskyni. Ta se sice již zhroutila, ale i z dálky to je pěkná podívaná (nescházet z vyšlapaných cest, pojistka ve formě GPS nutná). Po návratu k chatě přemýšlíme co dál.
Na Islandu to není jako na Korsice, kde po etapě můžete na sluníčku klábosit, opalovat se a často i koupat. Po chvíli váhání rozhodne Péťa tím, že se jí plácek na stany v pustině mezi sněhovými poli nelíbí a jdeme dál.
Následoval úsek jakousi „nížinou“ mezi dvěma hřebeny. Z velké části byla pokryta sněhem, pod kterým teklo několik potoků. Se stejným jevem jsme se setkávali i další den, jen vrstva sněhu byla tenčí a tenčí. Nemuseli jsme tedy tak často brodit, ale občas nebylo příjemné chodit po tenké vrstvě zmrzlé vody nad celkem silnou bystřinou. Po vystoupání na protilehlý hřeben následovala další termální oblast. Prakticky do tohoto místa hrají okolní skály všemi barvami béžové. Náhle však vstupujete do černo-zeleného údolí a v dálce vidíte jezero Alftavatn, náš dnešní cíl. K němu značně unavení dojdeme, vaříme a přespáváme v kempu (367 Kč/os).
Kousek od nás přespává zájezd, který jde trasu nalehko a stany a vybavení jim převáží auto. Navíc jím na konci etapy postaví velký stan, kde grilují. Při pohledu na kotletky se raději otáčíme a hledíme na náš kuskus. Pobyt znepříjemňují malé ale příšerně otravné mušky, na něž byl český repelent krátký.
Den 7.
Pokračujeme dál po trase a překonáváme první brod. O brodech jsem četl v řadě cestopisech, některé výpravy museli kvůli nim měnit svoje plány. První překonávání vodního toku bylo bez problémů a přes další byl postaven most. Následně opouštíme zvlněný terén a přicházíme na rozlehlou planinu. Asi 100m od cesty vidíme hlouček lidí. Přemýšlíme, zda tam neroste něco k jídlu, ale brzy pochopíme. Brodí tam řeku, která křižuje o kousek dál i cestu. Brod nakonec úspěšně překonáme putujeme po planině.
Brodíš, brodím, brodíme.
Přecházení potůčků zní jako příjemné zpestření, když ale dojdete k jednomu z větších, už to takové potěšení není. Náš největší brod byl hluboký asi do půlky stehen a dlouhý cca 10 m. Proud je velmi silný, voda kalná a ledová. Pro zvýšení stability vřele doporučují trekové hole (stačí jedna pro každého). Já osobně měl uprostřed brodu problém s ledovou vodou, kdy se mi začaly dělat mžitky před očima, točit hlava a musel jsem zastavit. Péťa za mnou si myslela, že se jedná o blbý žert, ale nebyl. Brodili jsme v sandálech naboso.
Pro brodění platí několik pravidel. Nikdy nebrodit, když v okolí nikdo není. Když někdo brodí, sledovat ho. Brodit v nejširším místě. Mít rozepnuté prsní i bederní popruhy na batohu. Brodit v místech, kde brodil někdo před vámi.
Ten samý den následoval odpoledne ještě jeden brod. Když jsme ho překonávali, kousek od nás se opalovala mladá Slovenka, která si nás nevšímala. Brod nebyl těžký, ale složený z mnoha malých potůčků. Při překonávání v nejširším místě byl maximálně do půlky lýtek a s trochou šikovnosti šel i přeskákat. Slovenka začala brodit, až když jsme odcházeli. Zastavil jsem a čekal jak se jí povede (Péťa hnaná hladem chtěla raději jít). Holčina se podle pravidel vůbec neřídila a opakovaně se snažila překonat potok v nejužším místě. Zde byl široký na tři kroky, ale hluboký po pás. Při prvním nakročení ji ihned začal strhávat. Po asi pěti pokusech na stále stejném místě jsem se pro ni vrátil a navigoval přes mělká místa. Byla zmatená, bezradná a vděčná za pomoc. Nechápu proč nekoukala na naše brodění, zvlášť, když říkala, že stejný problém už měla na předešlém velkém brodu.
Přechod planiny k chatě Emsur-Botnar považují mnozí za nejnudnější část treku. Trasa je sice monotónní, ale má perfektní atmosféru a vychutnávám si ji stejně jako jiné úseky. K chatě přicházíme kolem třetí. Počasí se má v následujících dnech horšit. Oba si chceme vychutnat hezké počasí, síly máme a dlouhý den nám hraje do karet (během našeho putování nebyla úplná tma, noci byly spíše lehce sešeřené). Pokračujeme dál, cíl Thórsmörk. Následuje prudký sestup zajištěný lanem, přechod malého „Grand kaňonu“ a pozvolný sestup podél řeky Markarfljót. Ta ryje v terénu hluboký a úzký zářez. Trasa se od něj drží v uctivé vzdálenosti. Překonáte ještě jeden brod a ocitáte se v lese.
Thórsmörk je z velké části zalesněn zakrslými listnáči, hlavně břízou. Na základě jednoho cestopisu spíme v kempu Volcano Huts. Moc příjemný a prosluněný kemp (407 Kč/os). V ceně máte teplé sprchy (pokud vám nějaký šampon nevyplácá všechnu teplou vodu), termální pramen (vlažný) a saunu (malá, ale moc příjemná. Tedy příjemná pouze do té doby než tam naběhnou dva Palestinci, Američan a Španělka. Poté se jedná spíše o pobyt v uřvané boudě, plné pachu piva.).
Den 8.
Za dva dny jsme stihli čtyři etapy. Dopoledne leníme a uvažujeme, jestli nejít na nějaký jednodenní výlet v okolí Thórsmörku. Začíná trochu mžít a počasí na další dny není růžové. Vycházíme tedy na trek, ale to už je okolo půl dvanácté. Při odchodu se s námi loučí polární lišče.
Trochu zapomínám, co nás při dnešní etapě čeká a stoupáme na vyhlídkový vrchol Válahnúkur (cca 250 výškových metrů). Obloha je již zatažená a jemně mží. Na vrcholu oznamují Pétě, že vše opět sklesáme ke kempu Langidalur (zde nocuje většina lidí) a následně vystoupáme dalších 850 výškových metrů. Ihned jsem několikanásobně proboden pohledem. Sestoupíme tedy k řece, překonáváme ji přes mobilní mosty a u kempu Básar (druhá nejčastější volba většiny lidí) začínáme stoupat do sedla mezi ledovci Eyjafjallajökull a Mýrdalsjökull. Sice stále mží, ale i tak jsou krásné výhledy, málo lidí, krásná příroda a parádní atmosféra. Výstup je celkem náročný, ale ani nevíme jak a stojíme v jednom z kráterů, jehož výbuch před pěti lety zastavil leteckou dopravu v Evropě. Scházíme dolů směr Skógar a vítá nás slunce.
Kousek pod sedlem by měla být volně přístupná chatka pro klidné nasvačení a nouzové přespání. Zde jsme chtěli nocovat, ale doba jde kupředu a již se platí (cca 1700 Kč/os). Škudlíme, pouze si ohřejeme čínskou polévku a pokračujeme dál. Máme plné kalhoty spát na divoko, ale míjíme skupinku o třech stanech, pouštějící drony a stanující zcela bez studu. Obdivujeme první nádherné vodopády, klesáme o trochu níž a táboříme nad řekou Skógá, asi hodinu a půl cesty od Skógaru.
Den 9.
Ráno brzy balíme a vyrážíme. Trasa vede těsně podél řeky a můžete obdivovat jeden vodopád za druhým. Trasa končí přímo na horní hraně posledního a největšího vodopádu Skógáfoss. Sestupujeme dolů a míjíme davy turistů. Vodopád je opravdu krásný, ale většina turistů pouze vyskáče z autobusu a vyfotí se s ním. Asi 20% turistů se odváže a vyběhne k horní hraně vodopádu. Prakticky nikdo z nich ale nepokračuje těch 5 km proti proudu, kde narazí na vodopády menší, ale krásnější. Když o tom tak přemýšlím, je to pro nás vlastně dobře.
Váháme zda přespat ve Skógáru a projít si okolí, ale po prohlídce místního drahého a špatně vybaveného obchodu nasedáme do autobusu do Víku (s RE 35km za 407 Kč/os). V ceně je i zajížďka k jeskyni Hálsanefshellir a přilehlé pláži. Cesta do Víku se vyplatila hned z několika důvodů. Je zde supermarket, který má snesitelné ceny, perfektní kemp (305 Kč/os, krytá jídelna, Wi-Fi) a venkovní obecní bazén (bazén 28°C, bazének 42°C, cena o málo vyšší něž sprcha v kempu cca 140 Kč). Jíst jiné jídlo po týdnu na vločkách a kuskusu je doslova slast a máchání v teplém bazénu úžasný relax.
Jídelní vsuvka
Island je pověstný svými „pochoutkami“ (fermentovaný žralok, papuchálci, apod.). Ty jsme nezkoušely, ale rozhodně doporučujeme Skyr (nyní dostupný i u nás) a sýry (stejná firma co dělá Skyr, průhledný obal, česnekový je nejlepší). Až na pár místních produktů se drtivá většina potravin dováží z EU. Varování! Rozhodně si nekupujte dánské brambůrky s vepřem na obale. Jedná se o kukuřičné krekry s 33% obsahem škvarků. Pár jich chutná, ale poté jsme je rádi přenechali klukům z Honkongu, protože to prostě nešlo (a to máme škvarky rádi). Před odjezdem nás pozvala známá na večeři a připravila obří filet z čerstvého lososa (lahoda), dále jsme ochutnali nakládaného lososa v kopru (lahoda) a uzené skopové maso (moc dobré). Z alkoholu byla ochutnána akorát kmínkovice (dobrota).
Den 10.
Balíme a po neúspěšném stopování naskakujeme na žlutý autobus do ledovcové zátoky Jökulsárlón (1025 Kč/os). Později zjišťujeme, že řidič účtoval jednoho místo dvou. Z autobusu obdivujeme vodopády, které jsou mnohdy hezčí než ten ve Skógáru. Prohlížíme zátoku, obdivujeme kry, vidíme spousty ptactva i jednoho tuleně. Všude je hodně lidí a po pár hodinách naskakujeme na autobus kousek zpět do kempu Skaftafell (342 Kč/os). Začíná pršet, stavíme stan, prší celou noc.
Den 11.
Od rána stále prší. Nechce se nám sedět ve stanu a vyrážíme na krátký okruh č. 12. Vodopád Svartifoss je alespoň pro mě trochu zklamáním (malý a wau dojem se nedostavil), naopak stará farma Sel mě potěšila. Obecně je Skaftafell víc turistický (více lidí, velký kemp, široké chodníky, rychlé občerstvení apod.). Tato oblast Islandu by měla nabízet mírnější klima a většinou i hezčí počasí. To se nám bohužel nepotvrdilo. Váháme, zda zůstat, předpověď počasí moc optimistická není. Deště máme plné zuby a naskakuje na autobus do Skógáru (905 Kč/os). Zde přesedáme na autobus RE a na dříve zakoupený pas pokračujeme do kempu v Hveragerdi (288 Kč/os). Autobus cestou staví u pěkného vodopádu a zhruba u něj nás opouští zamračené počasí a vítá slunce.
Den 12.
V Hveregerdi to je úplně jiný šálek. Jasno a na Island nečekané teplo. Toto malé městečko nabízí největší bazén na ostrově (50 m) a je významnou termální oblastí. Všude se dočtete, že oblast je plná skleníků vytápěných geotermální energií a rostou zde banány a další exotické ovoce. Nějaké pozůstatky tu jsou, ale jedná se spíše o fragmenty zašlé slávy.V plánu je odpočinkový den a průzkum oblasti Hengill. Ta je plná bahenních pramenů, solfatár a navíc vhodná ke koupání. Protéká jí celkem vydatný potok s asi 40°C vodou. Po délce okolo jednoho kilometru se do něho s oblibou vrhají místní i turisté. Těch sem míří poměrně dost, ještě před pár lety vědělo tomto pokladu pouze pár lidí. K výchozímu bodu do oblasti Hengill dostanete přímou cestou z kempu (nejlépe podle OSM, připravte se na jeden či dva brody). K večeru se vracíme zpět do kempu, vaříme, přespáváme.
Den 13.
Téměř všichni turisté navštěvují tzv. zlatý okruh (parlament Thingvellir, gejzír Geysir a vodopád Gullfoss) a my se chceme také podívat. Předražený autobus se nám platit nechce. Věci necháváme v kempu a stopujeme.
Chvilkami jsme mysleli, že nedojedeme, ale asi šestým stopem jsme ke Gullfossu dorazili (po cestě jsme viděli další hezký vodopád a dozvěděli se i něco o Islandu). Gullfoss je nádherný a mohutný, jeho prohlídka byla ale až příliš snadná. Sto metrů od vodopádu máte velké parkoviště, točí se tu jeden autobus za druhým. Všichni vystoupí, udělají co nejvíc selfie a zase odjedou. Jedná se o čistou atrakci v tom negativním slova smyslu. U parkoviště máte navíc občerstvení a obchod s luxusním oblečením (nic islandského).
Chvilku trvá než dostopujeme asi deset kilometrů zpět ke Geysiru. Gejzír Geysir vytryskává v dlouhých intervalech, proto většina návštěvníků uvidí jeho menšího brášku Strokkur (cca každých 10 minut). Podívaná to je pěkná, ale opět zastavíte na parkovišti, ujdete sto metrů, vyfotíte a jedete dál. Hodně aut a hodně lidí berte jako samozřejmost. Tenhle způsob poznávání zajímavostí Islandu se nám příliš nelíbí, mnohem spokojenější jsme byli s těžkým báglem na zádech v Duhových horách. Skoro všichni se belhají na malý pahorek hned nad gejzíry. Klidně si tam běžte, ale nahoře nic není a ani výhled za to příliš nestojí.
Chvilku nám trvá někoho stopnout, ale poté nám zastavuje sympatická Thajka žijící na Islandu. Když zjistíme, že jede až do Hveregerdi, kašleme na Thingvellir. Po příjezdu nakupujeme v supermarketu a stále zůstáváme v kempu (dobré zázemí, pěkné prostředí, sprchy v ceně, milá správkyně).
Den 14.
Vyrážíme opět do oblasti Hengill. Vynecháváme koupání a pokračujeme dál dle OSM i mapek v kempu. Je zde nádherný cca 12 km dlouhý okruh kde nikoho nepotkáte. Polovina mi přišla jak někde na skotské vrchovině, druhá vede suchým korytem řeky (na několika místech cedule v islandštině, nejspíš v době velkého tání neprůchozí). Putovat korytem řeky, které se postupně zužuje nás nadchlo. Jelikož počasí v Hveregerdi je stále přívětivé, zůstáváme. Život nám trochu znepříjemňují otravné mušky, které útočí v různě dlouhých intervalech.
Den 15.
Dle mapky v kempu chceme zdolat nedalekou horu skřítků Ingólsfjall poblíž Selfossu. Vyrážíme z kempu, okukujeme jeden skleník se soukromou botanickou zahradou (opravdu zde byl jeden banánovník s banány) a napojujeme se na jakousi naučnou stezku. Procházíme jehličnatým lesíkem a následně kopírujeme okružní silnici která vede pod horou skřítků. Podle mapky by zde měla existovat cesta pro pěší, vedoucí na tuto náhorní plošinu. Bohužel žádnou nenacházíme a při pohledu na téměř kolmé srázy o její existenci pochybujeme. Kopírujeme dál silničku, míjíme několik koňských farem a vyjdeme na silnici č.1, která krouží kolem celého ostrova. Osm kilometrů po rušné silnici zpět do Hveregerdi se nám jít nechce. Po chvilce stopneme mladého Islanďana s jistými sklony k závislosti (kafe, pivo a šňupací tabák či co v té upravené stříkačce bylo). Po návratu, trochu zklamaní nezdarem výpravy, volíme bazén a relaxujeme. Opět přespáváme v kempu, ale již naposled.
Den 16.
Balíme, skáčeme do autobusu a stále na pas RE přejíždíme do Reykjavíku. Prší, útočiště nacházíme v městském kempu. Krátce si projdeme Reykjavík, nakoupíme a odpoledne nás vyzvedává známá s manželem. Cestou do Keflavíku nám ukáží několik zajímavostí (zelené jezero, solfatáry, bahenní vřídlo, sušárnu zbytků ryb, most mezi kontinenty). Zastavujeme i u Modré laguny, kam místní moc nechodí a spíše se smějí nejdražšímu koupání na ostrově. Večer nám připraví perfektní večeři a okolo jedenácté nás odvezou na letiště (děkujeme za vše).
Den 17.
Hodinu po půlnoci odlétáme a loučíme se s Islandem. Přistáváme opět v Hamburku, nasedáme na vlak (718 Kč/os) a míříme domů, což se nám večer úspěšně podaří.
Sumarizace
Finance
Vše co zde bylo popsáno, od zabouchnutí dveří bytu a jejich opětovného otevření přišlo na 19 815 Kč/os. V ceně je i jídlo do hor, lékárnička a drobnosti pro rodinu. Island je drahý, což pocítíte zejména při dopravě a ubytování. Jídlo není nejlevnější, ale pokud nakupujete v supermarketech, dá se vybrat i něco rozumného.
Epilog
Islandská příroda je krásná. Pokud bychom ale cestovali v autě a pouze na místa jimi lehce dostupná, byli bychom zklamaní. Čím méně lidí na daném místě bylo, tím více se nám líbilo. Duhové hory jsou perfektní, včetně oblasti v okolí Landmannalaugaru. Rozhodně doporučujeme jít celou trasu až do Skógáru. Moc se nám líbilo i v okolí Hveregerdi, zejména na pahorkatině, kam nikdo nechodí. Trochu zklamání pak přinesl park Skaftafell, ale to bylo hodně ovlivněno počasím. To nám vyšlo na islandské poměry nádherně, za což jsme moc vděční. Island je divoký a zejména počasí bude značně ovlivňovat váš dojem. Smíšené pocity pak máme z míst nejvíce navštěvovaných (Gullfoss, Geysir). Stojí za to je vidět, ale na dojem z Duhových hor zdaleka nemají. Island je především a přírodě, ta by měla být vaším hlavním cílem. Pokud budeme srovnávat s předešlými destinacemi, vypadalo by to následovně. Madeira 95%, Island 80%, Korsika 70%.