Několik let jsem toužil navštívit Madeiru. Nikdy jsem ale nenašel nikoho, kdo by se přidal. Většina výmluv mířila k vysoké ceně, vzdálenosti, apod. Až jsem se jednoho dne dal dohromady s Péťou, zeptal se jí a ona ihned přikývla 🙂
Organizace výpravy byla na mně. Od začátku jsem věděl, že nechci jet s cestovkou. Informací na webu je spousta a fotografií ještě více. Pokusím se proto napsat vše stručně, fakticky a včetně cen, třeba to někomu pomůže. Nejvíce mě zaujal tento cestopis. Šli jsme prakticky stejnou trasu, jen ji trochu modifikovali. V plánu byl přechod celého ostrova s výbavou na zádech. Batoh včetně jídla, 3 l vody a fotovýbavy (2 kg) cca 19 kg, Pétin cca 16 kg.
Doporučuji zakoupit tohoto průvodce. Mapu jsme měli také, ale byla spíše záložní. Do telefonu jsem si nahrál turistickou mapu pro Trekbuddy z OpenStreetMap. Navigaci vřele doporučuji, protože značení je velmi špatné, prakticky pouze na frekventovaných trasách. Do navigace jsme často nahlédli a nikdy nezabloudili. Dále mohu doporučit tuto aplikaci do telefonu. Přiložené mapky znázorňují náš pěší pohyb, zbytek tvořil autobus či stop.
Termín výpravy: 5.-22.7. 2014
Den 1.
Vše začalo hledáním letenky. Nejlevnější, kterou jsem našel, byla na webu www.flytap.com. Kupovali jsme ji v únoru za 6610 Kč/os. Odlet z Berlína, přestup v Lisabonu. Start z našeho rodného Liberce a doprava do Berlína vlakem. Jízdenka Liberec-Žitava 38 Kč/os, Žitava-Berlín 1230 Kč. Jízdenka do Berlína se jeví jako celkem drahá, ale nic levnějšího jsem nenašel. Navíc za stejnou cenu platí až pro 5 osob, je neomezená a to i včetně MHD v Berlíně. Zkrátka jízdenka Schönes-Wochenende-Ticket.
Cesta do Berlína byla se dvěma přestupy, problémy žádné. Bagáž jsme nechali v úschovně na vlakovém nádraží za 6 EUR, do skříňky se vešly oba bágly (skříňky jsou umístěné uvnitř budovy). Následovala prohlídka Berlína včetně jízdy vyhlídkovými MHD autobusy (v ceně jízdenky), poté přesun vlakem do Postupimi, prohlídka a návrat na Berlínské nádraží pro bagáž. Okolo půl desáté večer jsme odjeli vlakem na letiště a zde přečkali noc, lavičky moc pohodlné nebyly, ale dalo se.
Den 2.
Odlet byl plánován na 6:00. Následovalo ale dvouhodinové zpoždění. Na přestup v Lisabonu byly tři hodiny, tak jsem krapet znervózněl. Kompenzace za zpoždění formou poukázek cca 10 EUR/os = dvě obložené housky a káva pro každého. Po samotném nástupu do letadla se dále čekalo, až se celkové zpoždění protáhlo na 3 hodiny a navazující letadlo nám těsně ulétlo. Všichni z našeho letu, včetně nás, se ihned nahrnuli k centru zákaznických služeb. Následovala velmi nepříjemná dvouhodinová fronta, omluva od personálu a náhradní let v jedenáct večer místo původních 11:40. Poukázky za cca 36 EUR/os.
Nelenili jsme a odjeli metrem do mořského akvária. Není to daleko (asi tři zastávky), takže je možno jít pěšky. Akvárium krásné, 450 Kč/os, expozici želv bych ale dnes vynechal (připlácí se). Po procházce podél pobřeží návrat na letiště a žranice všeho nezdravého z poukázek (doporučuji teplé bagety naproti McDonalds). Další noční čekání a sepisování stížnosti. I náš následující let měl zpoždění a tak jsme dorazili na Madeiru místo původních 14:00 asi v půl třetí ráno druhého dne.
Den 3.
Ubytování na první tři noci bylo sjednáno přes www.airbnb.cz. Malý, ale útulný apartmánek, perfektní tipy od hostitelky, 90 EUR/2 osoby/3 noci. Dokonce pro nás přijela na letiště v půl třetí ráno (5 EUR). Po dospání předešlé noci přesun autobusem č. 113 do Baída D’Abra, trasa č.12 z průvodce (koupání možno zde), pěšky do Canicalu (zastavte se na přírodní pláži Prainha) a navštívení restaurace Muralhas (levné, perfektní Chicharros, Castenhetas si radši nedávejte). Následovala trasa č. 11 a příchod do Machica při západu slunce.
Den 4.
Autobusem č. 113 k tunelu dle průvodce, pěšky kousek trasy č. 13 a dále trasa č. 14 do Porto da Cruz. Trasa č. 14 je v průvodci vedená jako černá, tedy je obtížnější, ale nám přišla naprosto bez problémů. Žádné závratě, nebezpečné úseky, prostě procházka 🙂 Na závěr jsme ještě stihli trasu č. 25, ale nevraceli se a přešli Orlí skálu až do Faial. Odtud autobusem č. 208 zpět do Machica.
V Machicu doporučuji zmrzlinu v Tosoro del Gelati, prostě perfektní. Nákupy v místním obchoďáku, hned vedle autobusového nádraží. Určitě nezapomeňte navštívit snackbar (hospoda a večerka v jednom, velice populární) u kruhového objezdu. Měli jsme zde nejlepší poncha (alkoholický nápoj, servírovaný s buráky a lupíny) na celém ostrově za super cenu (1,5 EUR). Pokud budete přecházet ostrov jako my, určitě budete chtít zakoupit plynovou bombu. Všude mají pouze svůj systém a museli byste zakoupit i vařič. Po dlouhém hledání jsme koupili kartuši na náš VAR 2 v maríně za 13 EUR (vystačila pro dva na celý přechod).
Den 5.
Autobusem č. 53 do Portely a odtud, již natěžko, začíná náš přechod. Určitě doporučuji první dny chodit nalehko, zvláště výstup na Orlí skálu prověřil naší fyzičku. Po projití trasy č. 19 do Ribeiro Frio doporučuji po příchodu k silnici jít kousek doleva do kopce na pstruží farmu, ať se nemusíte vracet později. Po prohlídce sejdeme po silnici pár metrů a pokračujeme trasou č. 18. Po návratu zpět do Ribeiro Frio doporučuji jet stopem dolů do údolí, ušetříte čas a dlouhý nudný sestup. Z údolí jsme pokračovali po prašné silnici až k elektrárně a za ní stoupali asi 300 výškových metrů až k malému plácku s pramenem, kde jsme přespali. Stan jsme rozdělávali až za soumraku, takže si nedokážu představit, jak by to dopadlo bez stopování.
Den 6.
Ráno u našeho stanu zastavili strážci parku, jen se podívali jestli žijeme, mávli na pozdrav a jeli dál. Náš předchůdce šel Levadu Fajal da Nogueira. Tu jsme vynechali, vystoupali výš a pokračovali po trase č. 21 až k tunelu pod Pico Ruivo. Projít tento 2,5 km dlouhý tunel byl opravdu skvělý zážitek, čelovka nutností. Za ústím tunelu jsme se dali hned doleva, odhodili batohy a šli trasu č. 28 do Caldeira do Inferno (opět černá, opět bez potíží, ráno bez turistů).
Po návratu k batožině dále pokračovali po trase 27 až do Queimadas. Dále mezi domky po pěšině vzhůru a po 700 výškových metrech dorazili na Achada do Teixeira. Jedná se o opuštěný hotel s terasou, na které se dá perfektně přenocovat. Zde byl jako na jediném místě naší trasy problém s vodou. Při výstupu je hned u cesty asi kilometr pod chatou malý pramen. Jeho vydatnost je ale asi 1,5 l za 20 minut, takže jsem čekal na tři lahve hodinu. Druhý den jsme ale zjistili, že u cesty směrem na Pico Ruivo je asi 20 minut od hotelu pramen mnohem vydatnější :-). Večer nás u hotelu opět kontrolovali strážci, ale naprosto bez problémů.
Den 7.
Po trase č. 29 jsme dorazili až na chatu Pico Ruivo, kousek za ní nechali batohy, vyšli na vrchol a poté šli trasu č. 30 na Pico do Arieiro. Dá se jít dvěma cestami, přes sedlo a nebo skrz tunely. Cesta přes sedlo je výrazně náročnější. My šli obě a vrátili se zpět na chatu Pico Ruivo. Zde si koupili pivko a „pokecali“ se správcem. Ten chodí na noc domů někam do podhůří. Chtěli jsem se domluvit, zda můžeme spát na terase u chaty, ale moc se na to netvářil nebo nepochopil co chceme. Spali jsme tedy pod širákem na místě našich batohů, asi 5 minut od chaty. U ní je kohoutek s vodou, splachovací záchod a místo na posezení i vaření, vše přístupné i v noci. Večerní koupel pomocí lahví byla osvěžující.
Den 8.
Na tento den přišla asi nejdelší trasa, skládající se z č. 32 a 39. Skoro až do sedla Encumeada byla cesta lemována velmi nepříjemnými keři. Ty sice nemají ostny, ale jsou celkem tuhé a nepříjemně škrábou. Navíc jsou plné včel a jiného hmyzu. Byla jimi zarostlá celá cesta a mnohdy byly vyšší než my. Nakonec jsme se jí prodrali bez jediného štípance. Z Encumeady jsme šli Levadu do Norte. Nevraceli jsme se zpět, jak je v průvodci, ale došli po ní jako náš předchůdce až k serpentinám prašné silnice. Odtud stoupali až k Bica da Cana. Určitě seberte zbytky sil a vyjděte až na náhorní plošinu. Zde jsme spali pod jednou z větrných elektráren, voda je na chatě Bica de Cana.
Den 9.
Kousek od Bica da Cana jsme pohodili batohy a šli na Pináculo, dle průvodce č. 40. Tuto trasu nedoporučuji, protože se prodírá keři s ostny. Mnohem lepší je sejít na rozcestí 0,5 km pod chatou, kudy jsme šli předchozí den, jít po vrstevnici až k Pináculu a stejnou cestou zpět. Koupel pod vodopády tekoucí z plošiny je úžasná. Od Bica da Cana jsme dále pokračovali neznačenou cestou až na Cristo Rei a odtud po trase č. 43 nad údolí Rabacalu. Pokračovali jsme po pstruží levádě č. 44. Nechtělo se nám vracet zpět a sešli jsme na Rabacal přímo dle jedné z tras v aplikaci WalkMe. Sestup to byl náročný, zvláště s batohem. Jestli nějaká trasa byla černá, tak asi tato. Na sídle lesní správy Rabacal už večer nikdo nebyl. Přespali jsme v přístřešku s černou kuchyní. Opět byla dostupná voda, WC i posezení.
Den 10.
Ráno jsme rychle proběhli trasu č. 45 a 46. Celá oblast Rabacalu je turisticky hojně navštěvovaná, ale ráno a večer si užijete klidu. Krásným Jezdeckým tunelem se dostanete k jižnímu pobřeží. Odtud jsme dorazili kombinací několika stopů a pěší chůze až do Jardim do Mar. Pokud můžete stopujte, ušetříte čas i nohy. Hlavně sestup od Jezdeckého tunelu je nepříjemný. V Jardim do Mar je možnost koupání a skvělé ubytování (10 EUR/os) s nejlepším mojitem (3 EUR). Večeře v nedaleké hospůdce (7-8 EUR/jídlo, 4,5 EUR velká Sangria).
Den 11.
Při odlivu je možné dojít do Paúl do Mar podél pobřeží. Cesta po kamenech je trochu obtížná, ale uvidíte rybářskou vesnici, která není dělaná pro turisty. Odtud byl docela problém stopovat, ale nakonec se zadařilo. Kombinací stopu a pěší chůze jsme se setkali s naší další hostitelkou, která nás zavezla do apartmánu do Ponta do Pargo. Ubytování pěkné, jen asi kilometr od udávané pozice. Večer jsme se šli podívat k majáku. Ten je bohužel výrazně níže, než se zdá a vede k němu prudce klesající asfaltka. Maják je hezký, ale nevím jestli za to stojí. Nahoru jsme se svezli stopem.
Den 12.
Tento den byl motorizovaný. V plánu bylo dojet stopem do Porto Moniz a vykoupat se v místních bazéncích. Jenže provoz na západě ostrova je výrazně řidší. Asi po hodině jsme stopli místní, ale ty nás popostrčili jen o tři kilometry. Po další půlhodině naštěstí zastavil starší německý pár (děkujeme) a dovezl nás až na místo. Využili jsme placených bazénků cca 1,5 EUR/os, včetně úschovny bagáže a sociálek. K obědu byla Espada s banánem a bramborem (výborná ryba 6-7 EUR).
Odpoledne jsme naskočili na autobus a projeli pobřeží do Sao Vicente a dále nad Serra de Água do hotelu Pousada dos Vinhaticos. Jedná se o státní hotel s úžasnou atmosférou a výhledem. My jako baťůžkáři jsme si zde připadali trochu jako v jiném světě, ale trocha luxusu neuškodí, 1398 Kč/dvoulůžkový pokoj/bohatá snídaně. Výborně zde vaří, já měl opět rybu a byla skvělá. Péťa měla naprosto grandiózní steak. Večeře pro dva cca 30 EUR (točené pivo 4,5 EUR). Bylo nám doporučeno navštívit likérku v údolí, kde vyrábějí poncha, prý je zde nejlepší. Po dlouhém hledání a asi hodinovém sestupu do údolí jsme ji našli. Určitě sem nechoďte! Nedělají čerstvé poncha, ale nalévají z lahve. Raději běžte do malého snackbaru kousek pod hotelem. Příjemná paní a poncha silnější, čerstvé, levnější a chuťově úplně jinde (druhé nejlepší na ostrově). Navíc můžete s paní koukat na telenovelu 🙂
Den 13.
Od hotelu jel autobus pozdě, proto jsme sešli opět dolů do údolí a stopem dojeli do Ponta do Sol. Odtud následoval prudký výstup až na začátek trasy č. 7 (opět černá není tak černá). Po jejím projití jsme sjeli stopem do Ribeira Brava a po krátké prohlídce autobusem do Funchalu. Zde jsme spali 4 noci v hotelu Sirius (3217 Kč/4 noci/2 osoby se skromnou snídaní). V centru, levný, žádný luxus a parádní terasa na střeše. Příště bych asi volil nějaký apartmán s vlastní kuchyňkou. Večer procházka po Funchalu.
Den 14.
Další den následoval odjezd autobusem č. 96 do Boca da Corrida. Odtud to je ještě asi 200 výškových metrů na začátek trasy 36. Jedná se o dlouhý a namáhavý výstup. Pokud započítám vrcholovou skálu, tak černá barva je asi na místě. Vrcholové skály se nebojte, s trochou opatrnosti to zvládne prakticky každý (lezli tam i desetileté děti). Následoval dlouhý sestup po trase č. 35 do Údolí jeptišek. Autobus nám ujel před nosem, ale následný stop skoro až před hotel byl mnohem rychlejší. Večer trajdání po městě a posezení na terase.
Den 15.
Návštěva parádní tržnice a rybího trhu. Zde jsme zalitovali, že nemáme kuchyňku. Všude jsme se dočetli, že na Madeiře roste anona, prý nejchutnější ovoce na světě (pozor na jedovatá semínka). Nikde na ostrově nebylo, pouze na tržnici ve Funchalu. Nevím jestli bylo nezralé (měkké bylo), ale chuťově nás neohromilo. Navíc za cenu 20 EUR/kg bych si ho už nedal. Meloun je lepší, případně místní maracuja (20 EUR/kg). Poté jsme autobusem dojeli do Estreito de Camara de Lobos a odtud šli městskou levádu č. 2 (skvělé blumy podél cesty) až na Cabo Giráo (nejvyšší útes v Evropě). Následně jsme jeli autobusem zpět, prohlédli si Funchal lépe a večer zašli do čtvrti Zona Velha, která je plná kaváren a umělců. V kavárně Barreirinha byl zrovna koncert = perfektní atmosféra, výhled na oceán a popíjení mojita (4 EUR).
Den 16.
Po delším vyspávání jsme jeli ke kostelíku Monte, který se tyčí nad městem. Můžete jet drahou lanovkou (15 EUR zpáteční, 10 EUR jedna jízda), nebo autobusem (cca 2 EUR). Z Monte jsme sestupovali po trase č. 1 dolů k botanické zahradě. Trasa to je nezajímavá, lemovaná podpapíráky. Navíc nejde přijít k zahradě shora, ale vyjdete pod ní a musíte ještě něco nastoupat. Samotná zahrada nebyla špatná, Péťu ale zaujala mnohem více. Ve spodní části zahrady pak mají voliéry s papoušky. Na samotné zahradě mi vadilo, že byla podvrtána dálnicí a hluk z ní byl slyšet. Prostě flora na Levada do Norte byla o několik tříd výše, alespoň pro mě. Následoval asi 40 minut dlouhý sestup zpět do centra. Večer drink Nikita (3 EUR, pivo s vanilkovou zmrzlinou, zajímavé 🙂 ).
Den 17.
Poslední výborná zmrzlina, kousek od hotelu. Balení, procházky po městě, marína, nákupy, odpočinek v parku a před půlnocí odlet do Lisabonu. Opět asi 2 hodiny zpoždění.
Den 18.
Rezerva na přestup ale byla větší, následující spoj letěl včas a okolo druhé jsme dosedli v Berlíně. Jelikož jsme přiletěli v pracovní den, nemohli jsme koupit oblíbený Schönes-Wochenende-Ticket. Nejlevnější jízdenka do Žitavy tak přišla na 1456 Kč/oba a odtud za 38 Kč/os do Liberce. Naše dovolená skončila.
Sumarizace
Stravování
Jídlo do hor jsme měli z ČR, 537 Kč/os. Nejednalo se o nic speciálního, pokud chcete mohu jídelníček rozepsat. V Machicu a Ponta do Pargo, kde byl apartmán s kuchyní, jsme si vařili sami z místních surovin, doporučuji hlavně ryby (v Ponta do Pargo je jen jeden obchod s chudým výběrem asi 1,5 km od apartmánu). Během cesty jsme dokupovali zásoby v obchodech a měli převážně studenou stravu. Večeři či oběd jsme si dopřáli v restauracích asi 4x. Ve Funchalu jsme chodili skoro každý večer do Opan (něco mezi fastfoodem, pekařstvím a restaurací), kde se najíte za cca 4,5 EUR/os.
Doprava
Auto jsme si půjčovat nechtěli. Autobusy jsou relativně levné, ale hlavně jízda s nimi je zážitek. Cestujete s místními lidmi a rozhodně bych tento způsob dopravy doporučil. Na ostrově jezdí společnosti SAM, Rodoeste a Horários. Doporučím i stopování, jen je občas obtížné někoho zastavit, hlavně na západě ostrova. Všude je také spousta taxikářů, ale jejich služeb jsme nevyužili.
Počasí
Podél pobřeží se neustále valí mraky z hor. Občas lehce mžilo a teplota byla na tričko, maximálně na větrovku. Po pokoření 1200 metrů nad mořem nás ale čekalo celodenní azzurro. Slunce pralo co to dalo a hlavní starost byla nespálit se. Okolo 1000 m.n.m. se chodilo v mracích, což mělo kouzelnou atmosféru. Teplotu v noci vám říct nedokážu, ale měli jsme spacáky pro běžné použití do -3 °C a bylo nám tak akorát.
Finance
Letenky a některé ubytování jsme platili předem. Sebou jsme brali 500 EUR, z toho cca 140 EUR vyhrazené na ubytování a 60 EUR na autobusy. Celková cena včetně dopravy z Liberce, jídla do hor i dárků pro rodinu, prostě všechno co jste se zde dočetli, byla 19 659 Kč/os. Nicméně po návratu domů jsme řešili kompenzaci za zpoždění letu. Ta nám byla po dvou měsících uznána v maximální možné výši 400 EUR/os. Se započtením této kompenzace nás dovolená přišla na 8563 Kč/os. Díky TapPortugal 🙂
Závěr
Dovolená na Madeiře byla jedním slovem nádherná, každý si tam našel to své. Zranění naštěstí žádné nebylo. Jedinou komplikací bylo Pétino bolavé koleno, ale i s ním to hrdinně bez následků přežila. Nakonec to tak stručný výpis nebyl, ale snad to bylo přínosné čtení. Pokud vás cokoli zajímá, klidně se ptejte. Hodnocení 95%