Den 19.
Přistáváme a dokupujeme si zásoby v místním supermarketu. Pokud zde nenajdete to, co potřebujete, vejděte do dveří u modré cedule hned naproti přes ulici. Je zde další supermarket takového staršího ražení a svým specifickým kouzlem. Další možností k nákupu je ještě zdejší Spar. Druhý zmíněný obchod má ještě jeden bonus. Přímo u vstupu do něj se nachází jídelna. Chodí sem převážně místní dělníci na obědy a můžete naplnit svoje pupíky za pár euro (pupíky spíš přeplníte, protože dělnická porce není běžná porce). Inspirací na tento ostrov je pro nás velká skoro okružní trasa.
Kolem šesté večer na ni vycházíme. Spaní je plánováno kdovíkde na cestě, takže oči máme otevřené. Trasa prudce stoupá a k večeru nám dává ještě zabrat. Musíme se přiznat, že ostrov nás od prvního okamžiku uhranul a už prvotní scenérie jsou úžasné. Máme veliké štěstí, že stíháme otevřený park u přehrady (pávi, pstruží sádky, minizoo, grily, posezení, krásné prostředí, zdarma). První možnosti ke spaní jsou až podél levády za přehradou. Zde se ukazuje výhoda mít několik mapových podkladů s sebou. Na jedněch z map vidíme symbol kempu/tábořiště a snažíme se k němu dojít. To se nám okolo deváté podaří (cestou potkáváme několik krys, což trochu děsí Péťu) a opravdu je zde místo ke stanování s úžasným výhledem na skaliska v oceánu. Je zde i jakýsi domek se záchody, ale nahlédnutí vás od použití odradí. Jinak všude čisto a pouze jeden další stan bez posádky.
Den 20.
Pokračujeme v okružní trase a hned po ránu prudce stoupáme. Cesta z počátku vede přes krásné pastviny lemované hortenziemi a následně klesá pod vysoké útesy k malým potokům. Nečekejte žádné prudké bystřiny, ale v početných tůňkách smočíte alespoň nohy. Dle všudy přítomných cedulí je oblast kaňonů vhodná pro canyoning, ale nikoho takového jsme neviděli. Celá trasa vede po oslí stezce tvořené z kamenů, které za vlhka kloužou, takže jděte opatrně. Nečekejte žádné výhledy, užijete si ale parádní les. Ve třetině trasy z něj na chvíli vyjdete do malé vesničky, kde si užijte krásnou vyhlídku a muzeum.
Profil trasy se asi třikrát opakuje a ke konci už tak zábavný není (klesat k potoku, kousek po rovině, vše zpět vystoupat a opět dokola). Převážnou část dne nám mírně mží, díky čemuž jsou kameny uklouzané a postup pomalý. Přicházíme do vesničky Ponta Delgada, v místním krámku dokupujeme zásoby a po chvilce bloudění nalézáme kemp. Kromě nás a jednoho německého páru zde nikdo jiný není. Kemp je relativně nově postavený, pěkný, čistý, s grily, studenou vodou (i ve sprchách), krytým posezením, bez personálu a zdarma.
Den 21.
Snídáme, balíme a vyrážíme na další etapu. Cesta vede zpočátku po asfaltce, která ke konci stoupá, a hodně turistů tento úsek vynechává. Většinou se nechávají vyvézt taxíkem až na start „hezčí“ část treku. Pokud nepatříte do skupiny německých důchodců, nedělejte to. Ráno se alespoň rozhýbete po rovince a hlavně nevynecháte tuto krásnou vyhlídku. Nebudu chodit okolo horké kaše a rovnou vám řeknu, že tato etapa je nejhezčí na ostrově, možná i z celých Azorů. Vede po horní hraně útesů, budete brodit či přeskakovat několik potoků a nabídne vám dech beroucí výhledy (např. zde). Samotný příchod do cíle ve Faja Grande je naprosto famózní. Nejen že přijdete po cestě zaříznuté v prudkém útesu, ale přijdete do krásné vesničky obklopené vodopády. Ty padají z horních hran útesů a někdy, odneseni větrem, ani nedopadnou na zem.
Ve Faja Grande přicházíme do kempu u pobřeží (hezký, čistý, snack bar hned vedle, grily, cca 10 stanů, studená voda, zdarma) a stavíme stan. Přímo naproti kempu je místo s přístupem do vody, které rádi využíváme. Dokonce zde najdete sprchy se sladkou vodou, která je po chvíli vyhřátá od slunce (sprchy v kempu tak ani nevyužíváme). Potkáváme dva Čechy, dostáváme pár tipů a já jdu na průzkum nejzápadnějšího bodu Evropy. K bodu na mapce nejde ani pohodlně dojít, nikde nic není označeno ani napsáno, takže když sem nepůjdete, o nic nepřijdete.
Na základě tipů jdeme navštívit restauraci Jonah’s v této uličce (v uličce je i krámek, kde můžete dokoupit zásoby). Bohužel mají plno, tak alespoň vytváříme rezervaci na druhý den. Míříme k pobřeží ke konkurenci do restaurace Papadiamandis a dáváme si opět hovězí (výborná obsluha, skvělé víno Monte Velho, hovězí není propečené jako v Sete Cidades, ale jedná se o čistokrevný steak, chuťově skvělý, 40 EUR/lahev vína, steak s hranolkami pro dva). Kocháme se nádherným západem slunce a jdeme spát.
Den 22.
Je půl druhé ráno a Péťa mě budí s tím, že na obloze krásně září hvězdy. A opravdu. Pohled na nebe s mininimem světelného znečištění je zkrátka fascinující. O něčem takovém si můžeme u nás nechat zdát, takže neváhám a jdu se pokoušet něco foťákem zachytit. Ráno naskakujeme do autobusu (zastávka zde), cílová stanice Lajedo. Autobus vymetá každou vesničku a vyhlídkovou jízdu si s ním užijete. V plánu je dokončit poslední úsek velké „okružní“ trasy. Na hezkém prvním úseku musím vyzdvihnout hlavně tuto úchvatnou vyhlídku nad vesničkou Fajazinha. Zde se oddělujeme z trasy a portugalským stopem se přesouváme k jezerům na náhorní plošině.
Procházíme hezkou okružní trasu okolo jezer až k další pěkné vyhlídce, kde obědváme. Dalším stopem se vrátíme opět na vyhlídku nad Fajazinhou. Pokračuje druhou etapou dněšní trasy zpět do Faja Grande. Cestou se zastavujeme u úchvatného jezera s vodopády Poco das Patas, které se musí zalíbit každému. Moc pěkný je i úsek před Faja Grande, kde procházíte mezi kamennými zídkami oddělující pastviny. Narozdíl od jezera, zde skoro nikoho nepotkáte. Po návratu stíháme krátké koupání a utíkáme na rybu do restaurace Johan’s. Dáváme si rybí polévku (famózní), pečenou rybu s bramborem (skvělá), dezert (čekali jsme lepší) a karafu vína. Podnik je trošku dražší (60 EUR/za vše pro dva) a musíte počítat s pomalejší obsluhou (jedná se o podnik jednoho páru, kteří dělají vše sami, od lovu ryb až po obsluhování hostů). Opět fantastický západ slunce a hurá na kutě.
Den 23.
Hvězdé oblohy se nechci vzdát, nastavuji nočního budíka a opět fotím. Ráno balíme, vycházíme na autobus a zjistíme, že žádný nejede (o víkendech opravdu nic nejezdí). Jdeme pěšky, stopujeme a po chvíli nás vezme místní pán. Péťa sedí uvnitř a já se vezu na korbě (skvělý zážitek, doporučuji). Na křižovatce se naše cesty rozchází, ale stopujeme hned další auto s azorskou rodinkou, kteří nás ochotně vezou až do Santa Cruz das Flores. Máme čas, procházíme městečko, nakupujeme dárky a stavujeme se v již zmíněné jídelně na oběd. Neodolám a kupuji ještě dezert. Za jednou euro dostanete chutnou bábovku s polevou, kterou máme problém ve dvou dojíst. Odbavíme se na letišti, naskakujeme do letadla a ve večeních hodinách odlétáme. Naše dovolená končí. V Ponta Delgadě na Sao Miguel přestupujeme a letíme směr Lisabon….
