Pro letošní dovolenou padla volba na Azorské ostrovy. Opět s Péťou a znovu na vlastní pěst. Protože tentokrát nás cesta zavedla trochu dále, rozhodli jsme se pobýt i trochu déle. Souostroví se skládá z devíti ostrovů, do plánu jsme začlenili pět. Doprava na ostrovy letecky, mezi ostrovy dvakrát přelet, jinak lodí a po ostrovech autobusy a stopem. Postupně jsme navštívili Sao Miguel, Sao Jorge, Pico, Faial a Flores.
Cesta letecky z Prahy, přes Lisabon a do Ponta Delgady. Letenky s TAP Portugal, případně s dceřinou firmou SATa. Praha – Lisabon – Ponta Delgada 3922 Kč/os. Pokud letíte z/do pevninského Portugalska, máte v ceně letenky i přelet mezi ostrovy (doba mezi lety max. 24 hod), takže cesta zpět z ostrova Flores (FLW) do Lisabonu 2098 Kč/os. Z Lisabonu do Prahy 3368 Kč/os. Přelet mezi ostrovy Sao Miguel – Sao Jorge a Faial – Flores za 2768 Kč/os.
Mezi ostrovy se lze pohybovat i trajekty, ale na delších vzdálenostech trvají déle a nic neušetříte. Ze Sao Miguel na Sao Jorge za 50 EUR a 5 hodin. Pokud je vám méně či rovno 30-ti rokům, můžete zakoupit kartu Interjovem, s níž máte všechny trajekty za 7,5 EUR, muzea zdarma a další výhody. My ji nakonec nezakoupili, protože by se nám nevyplatila. U trajektů si důkladně nastudujte jízdní řády, není to úplně jednoduché a trajekty zdaleka nejezdí každý den.
Na ostrovech funguje několik autobusových dopravců. Mimo hlavní ostrov Sao Miguel, kde jsou spoje nejčastější, jezdí i na Pico, Faial a Flores. Na Sao Jorge jsme nic nenašli 🙂 Ceny za autobus rozumné, jednotky EUR. Stopování bylo bez problémů, některá místa horší, některá lepší. Jsme těžký a objemný objekt na stopování, takže s čekáním se počítá.
Informace na cestu naleznete mimo jiné na oficiálních stránkách, oficiální treky zde. Další postřehy v češtině třeba zde. Papírovou mapu nemáme, v telefonech mapy.cz a stále nenahraditelný TrekBuddy. V batohu dále klasický Rother, ale ve vydání z roku 2011 (na trhu nová edice z roku 2016, některé informace, podle kterých jsme chodili, mohly být již mylné).
Termín výpravy: 30.6.-23.7. 2017
Den 1.
V práci končíme dřív, skáčeme do autobusu a v 17:25 odlétáme do Lisabonu. Odtud stihneme na poslední chvíli letadlo a o půlnoci přistáváme v Ponta Delgadě. Původní plán byl dojet taxíkem do Cete Cidades do kempu, ale zavazadla byla zapomenuta v Lisabonu. Chceme radu od personálu ohledně proplacení noclehu a taxi, ti nás ale posílají tam, tam nám řeknou, že oni nic, to tamti, ať jim zavoláme, tamti říkají, že s tím nemají nic společného, že tamhleti za to můžou, zkrátka po hodině řešení se nevyřešilo nic.
Přespáváme na letišti. Ve dvě ráno přijde ostraha, že se letiště zavírá a znovu bude otevřeno ve čtyři. Nabídnou nám „perfektní“ místo na rohožce mezi zašupovacími dveřmi hlavního vchodu letiště. Tak hluboko klesnou odmítáme a radši jdeme na noční toulky Ponta Delgadou. V noci není nejtepleji, ale nějak přežíváme. Projdeme centrum, v jednom z podniků hraje hezká hudba, chvíli posloucháme a jdeme zpět na letiště (cca 3 km).
Den 2.
Dospáváme na letišti, ráno okupujeme informace, zjistíme že batohy dorazí okolo oběda. Chlapík na turistických informacích nám dává jakési instrukce o autobusových spojích, ale moc mu to nejde. Bereme alespoň letáčky a mapku. Problémem místní autobusové dopravy je, že není jednoduché pochopit kudy přesně autobus jede a kde přesně staví. Raději s pomocí krátkého stopu míříme opět do centra, kde po trochu bloudění najdeme výchozí zastávku prvního ranního autobusu směr Sete Cidades. Na zastávce je s námi kromě místních i několik dalších turistů. Když autobus nejede, nervozně pokukují a místní „metro“ chlapík gestikulující rukou krotí jejich vášně. Nakonec autobus s půl hodinovým zpožděním vyjíždí a po jednom přestupu dojíždíme do Sete Cidades.
Prohlížíme vesničku, caldeiru a chystáme se půjčit kolo. Na břehu jezera je jakési moderní centrum, kde vám půjčí kajak i kolo. Zde si ale kolo rozhodně nepůjčujte (8 EUR/hod), raději běžte sem (8 EUR/4 hodiny, příjemný a ochotný personál, spousta rad). Stoupáme strmou silnicí na vyhlídku Vista do Rei. Zde je kromě úžasného výhledu i opuštěný ***** hotel, dříve tajemná atrakce pro odvážné, dnes vyloženě atrakce pro všechny. Nic se neplatí, nikdo nehlídá, je to relativně bezpečné, ale buďte opatrní.
Dále pokračujeme po hřebeni úžasnou, zvlněnou, šotolinovou cestou. Těsně pod nejvyšším vrcholem trasy Péťa přetrhne řetěz. Zbytek cesty je naštěstí krásný sjezd, případně styl koloběžka. Dojedeme k půjčovně, kde se chlapík nad řetězem ani nepozastaví, dává Pétě nové kolo a ať si ještě hodinku na kole užijeme. Zajíždíme k malému jezírku, svačíme, zjišťujeme stav zavazadel (stále nic, ale prý dojedou). Vracíme kola, v pět nám dovezou batohy, nacházíme kemp (zdarma, relativně čisté záchody, studená voda, poloodhalená sprcha, hezké místo).
Stavíme stan, a slyšíme střílení rachejtlí v pravidelných intervalech. Tušíme nějakou akci a přesouváme se do vesnice. Máme štěstí, protože ve vesnici se slaví svátek, kde dům od domu prochází průvod, jehož součástí je i několik povozů tažených voli a brzděných bubnovou brzdou vydávající písklavý zvuk. Akce byla místních lidí bez účasti turistů a to víc si to vychutnáváme. Po sedmé hodině se přesouváme na večeři do restaurace Lagoa Azul. Po večeři míříme do kempu vyrovnat spánkový deficit.
Lagoa Azul
Okolo této restaurace jsme šli či jeli na kole během dne několikrát. Hlavně kolem oběda byla plná (obědy formou rautu za 12,5 EUR). Před cestou na Azory jsme četli o výborném hovězím mase na těchto ostrovech. Vidíme položku v jídeláku „Bife regional“ (cca 12 EUR) a ihned společně s červeným vínem (7 EUR/lahev) objednáváme. Kromě perfektní obsluhy se jednalo o nejlepší jídlo na Azorech, které jsme jedli. Stejné jídlo jsme si dávali i jinde, ale všude to bylo pouze naklepané tenké maso, s hranolkami a vajíčkem. Zde nám donesli obří flákotu propečeného, ale šťavnatého masa s vajíčkem, hordu hranolek a na zvláštním talíři horu salátu.
Chuťově se jednalo o famózní zážitek, který rozhodně doporučujeme. Jelikož jsme seděli hned vedle pultu se zákusky, nedalo mi to a objednal jsem sladkou tečku. Na doporučení obsluhy jsme si nedopřáli načančaný čokoládový dort, ale mdlou buchtu, která byla hned vedle. Chuťové tornádo, které nás naprosto odrovnalo nelze popsat, prostě lahoda. Až po návratu domů jsme zjistili, že se jedná o koláč z fazolí.
Den 3.
Balíme, sedáme do autobusu a přesouváme se do Vila de Capelas. Zde jdeme část pobřežní trasy PR1. Pokud ji vynecháte, vůbec o nic nepřijdete. Dále se posouváme pomocí kombinace autobusů a stopů až k Cha Gorreana, jedné ze dvou čajových plantáží. Obcházíme hezkou okružní trasu PRC28, procházíme továrnou, ochutnáváme čaj a kupujeme první dárky pro rodinu (pokud máte většinu cesty před sebou, nekupujte nic, za stejnou cenu seženete čaje i na letišti). Stopem se sympatickými Slováky navštěvujeme Ribeira dos Caldeiros (staré vodní mlýny, park, místo pro grilování, umělé vodopády). Stejný pár nás veze až do dnešního cíle v kempu Feira (krásné místo, čistý, Wi-Fi, pávi, 3 EUR/os, 1,5 EUR/malý stan). Kemp leží v hlubokém údolí, takže počítejte se strmým výstupem téměř na všechny strany.
Griluji, griluješ, grilujeme
Je to výsadou především ostrova Sao Miguel. Vypadá to, že obyvatelé tohoto ostrova jsou posedlí grilováním. Doslova každých pět kilometrů jsou podél silnic odpočívadla s malým parčíkem s lavičkami a betonovým grilem. Kdybychom cestovali autem, rozhodně bychom této možnosti využívali. Často tedy vidíte místní rodinku, jak si vyjede na jedno z takových míst a stráví zde část dne. Na těchto místech je zakázáno stanovat, ale stany jsme viděli. Oni Portugalci obecně nic moc neřeší. Tato místa najdete na Google mapách pod označením Parque, např. zde.
Den 4.
V plánu je výstup na nejvyšší horu ostrova Pico da Vara. Předem upozorňuji, že trasa prochází zvlášť chráněným územím a je nutné požádat o povolení. Netuším, zda jsme udělali vše správně či šli někde, kde neměli. Záznam trasy je zde, dle průvodce trasa 21 na vrchol a zbytek trasa 20. Z vesničky Lomba je cesta značená pomocí šipek a stoupá po asfaltové silničce. Po odhaduji 400 nastoupaných výškových metrech začíná les, kde je závora z klády a značka se zákazem vstupu. Nikde žádná cedule popisující pravidla, nikde nic o povolení. Vracet se nám nechce. Bereme to tak, že máme povolení, tak můžeme vstoupit. Cesta pokračuje po šotolinové cestě (evidentně zde občas projede auto) nádherným lesem až do cca 900 m.n.m. Zde se odklání pěšina s místním značením, které je ale dosti sešlé (buď čeká na opravu, nebo je celá oblast zavřená a s průchodem se již nepočítá).
Terén na hřebenu je dost podmáčený a celkem náročný, takže místy zápasíme s bahnem či se prodíráme křovím. Zdoláváme Pico da Vara a dopřáváme si pauzu. Dosavadní trasa byla náročná a nádherná. Pokud ji chcete opakovat, ujistěte se jak je to s oprávněním vstoupit (a dejte mi vědět jak to je). Z druhé strany vrcholu vede pěkně značená oficiální trasa PRC7 (pořád nutné povolení). Po chvíli se z této trasy oddělujeme a pokračuje po náhorní plošině přes mokřady (cesta vede po dřevěném chodníku). Všude kolem je spousta tůněk s kvokajícími žábami.
Následuje asfaltová cesta až k větrné farmě a dále až na vyhlídku miradouro do Salto do Cavalo. Furnas, náš dnešní cíl, je sice na dohled, ale buď umíte lítat, nebo musíte ještě 10 km pěšky (vzdušná vzdálenost tak 2 km). Provoz je zde bídný, ale po chvilce překvapivě stopujeme dvě Němky. Ty nás vezmou ještě na vyhlídku pod Pico do Ferro a následně zavezou až před kemp (hezké místo, čistý, 10.5 EUR/2 osoby a stan).
Cozido
Cozido je pokrm o kterém se dočtete v mnoha průvodcích. Jedná se o místní specialitu, kdy naházíte do jednoho hrnce hromadu kořenové zeleniny, maso, klobásy, kapustu, brambor, zkrátka veškeré zbytky (pokrájené na kusy). Následně to zakopete do země a necháte uvařit za pomoci zemského tepla. Zní to sice fajn, ale chutná to mdle. My si ho dopřáli v restauraci O Miroma a byli zklamání. Asi to chutnalo jak mělo, ale rozhodně nás to neoslovilo. Pétě to vyloženě nechutnalo (maso, jedna z klobás a kapusta celkem šly). Za cenu 13 EUR/porci to nemá cenu, zapíjíme alespoň dobrým místním vínem (11 EUR/lahev, v obchodě cca 4 EUR/lahev). Pokud se přesto do toho chcete pustit, doporučuji si dát jednu porci společně a případně doobjednat další později.
Den 5.
Furnas je malebná vesnička, hodně zaměřená na turisty a jde to vidět. Všude čisto a spousta lákadel, kde lze snadno utrácet peníze. Tato obec je také proslulá skvělými možnostmi ke koupání v horkých pramenech. Pokud hodně šetříte nebo nemáte čas, zajděte si k výtoku teplého pramene Poca da Silvina do řeky. Místní bazének na smočení nohou vám dopřeje krátký relax a skoro nikdo zde není, zdarma. Původně jsme chtěli koupání v Dona Beija (cca 3 EUR/os), ale nakonec zamířili do Terra Nostra (8 EUR/os). Ve většině cestopisech se lidem nechtělo platit tolik za koupání. My ale návštěvu této zahrady můžeme jedině doporučit.
Pokud půjdete do zahrady hned ráno, užijete si hlavní bazén s minimem lidí. Ani v odpoledních hodinách to nebylo nijak hrozné a plavání ve velkém termálním bazénu je úžasné. Navíc koupání tvoří tak 30% možností. Bazén je totiž umístěn v rozlehlé botanické zahradě a i já (technik) jsem si její prohlídku vysloveně užil. Jedno upozornění na závěr. Vezmete-li si světlé plavky, v bazénu dojde k jejich obarvení do červena. Na holeni mi červený nános vydržel do půlky srpna, prostě to nějak drží. K večeru se jdeme projít (část trasy PRC6) k jezeru Furnas a na vyhlídku nad vesnicí. Kupujeme v obchodě jídlo, víno a kuchtíme v kempu.
Den 6.
Po chvilce hledání správné autobusové zastávky odjíždíme do Vila Franca. Netušíme zda autobus pokračuje po okresní silnici či „dálnici“, tak raději na začátek trasy jdeme pěšky (2,5 km). Začínáme po trase PR39 (na jejím začátku navštěvujeme malé muzeum, doporučujeme) a následně pokračujeme po trase 14 z průvodce, ale v opačném směru. Průvodce jde nesmyslně od pobřeží po asfaltkách, rozhodně jděte jako my po PR39, jinak přijdete o jednu z nejhezčích tras na ostrově. Tato nenápadná trasa totiž vede krásným údolím okolo opuštěné soustavy starých vodních elektráren. Famózní zážitek i pro netechnické typy.
Dále stoupáme až k jezeru Lagoa do Fogo a následně jdeme podél krásné levády okružní trasu až k místu, kde jsme opustili trasu PR39. Průvodce nás po trase 14 chce vláčet po silnici. Neváháme ani vteřinu a vychutnáváme si skvělou trasu PR39 znova. Celý záznam naší tůry najdete zde. Pěšky dojdeme až do Vila Franca. Chvíli hledáme místo na stop, ale po chvíli nás místní chlapík doveze až zpět do Furnas. Kupujeme místní ananas (cca 5 EUR, menší, zelený, chuťově celkem dobrý), další jídlo a běžíme kuchtit do kempu.
Den 7.
Balíme, snídáme ananas, naskakujeme do autobusu a míříme směr Ponta Delgada. Procházíme se městem i za dne (nenadchne, neurazí), míříme na letiště. Nastupujeme do letadla a ve 14:00 odlétáme na ostrov Sao Jorge……
