Den 7.
Přilétáme, trochu čekáme při stopování, ale nakonec dojíždíme k benzínové pumpě na okraji obce Calheta. Odtud to je do kempu 3,3 km a 240 výškových metrů. Po cestě můžete nakoupit zásoby v jednom z největších supermarketů na Azorech. Kemp je jedním slovem skvělý (3 EUR/os, krásné prostředí, snackbar, přístup do oceánu, lednička, vařič, krásné západy slunce, zkrátka nejlepší kemp z celé dovolené)
Den 8.
Ráno opět stejná rozcvička jako předchozí den. Stopujeme mladou maminku se dvěma dětmi (zaplnění vnitřního objemu vozidla na 90%) a dorážíme k vesnici Sao Tomé. Následující trasa (průvodce 48) byla jedna z nejhezčích a nejnáročnějších na Azorech (1840 výškových metrů natěžko). Cesta klesá k pobřeží, prochází Faja, opět stoupá a stejný scénář se opakuje. V první Faja de Sao Joao navštěvujeme místní snackbar, kde nám milá paní neumějící anglicky dělá nejlepší burger na světě (6 EUR/porci, burger dělá bulka a tahle byla famózní) s hranolkami. Prakticky v každé Faja je k dispozici pramen s pitnou vodou. V poslední Faja dos Vimes je další snackbar (místní káva) a možnost koupání u mola.
Po občerstvení trasa strmě stoupá po úžasných schodech až na hlavní hřeben ostrova. Zde narazíme na stádo rozdováděných krav přímo na cestě. Neriskujeme a jdeme raději skrz oplocenou pastvinu. Původním plánem bylo přespat někde na hřebeni pod širákem. Bohužel veškerá plocha na hřebeni je rozdělena na pastviny. Najít místo na přespání, kde nehrozí návštěva krav, není zrovna jednoduché. Nakonec nocujeme v přístřešku přímo u parkoviště.
Den 9.
V plánu máme následovat trasu 45 od našeho nocleziště do Faja dos Cubres, záznam zde. Ráno se probouzíme v mlze a vše je hustě oroseno. Postupně sklesáváme k první Faja, mraky ustupují a slunce sílí. Celý sestup z hřebenu vede skrz pastviny a určitě se vám bude líbit. První Faja da Caldeira do Santo Cristo je rájem pro surfaře a pro nás je zážitkem jejich pozorování. Následně trasa podél pobřeží, vede okolo dvou menších poloopuštěných osad a končí ve Faja dos Cubres. Okolo krouží taxikáři přivážející či odvážející turisty. Nám se podaří stopnout sympatický pár, který nám ušetří 450 výškových metrů do vesničky Norte Pequeno. Chceme si chvíli odpočinout od stopování a jdeme pěšky směrem Norte Grande (asi 6 km).
Vsuvka o pánu bourákovi
Jdeme asi 500 metrů pěšky a sám od sebe nám zastavuje starší místní pán v důchodu. Vypadá jako pohádkový dědeček a vyloženě trvá na tom, že nás sveze. Nu proč ne. Pán nehovoří anglicky, takže komunikujeme rukama nohama. Pokaždé když mu chci ukázat něco v mapě, ihned zastaví a se zaujetím kouká (nezastaví nikdy u krajnice, ale vždy přímo v pruhu, což je ale na ostrově celkem normální). Odveze nás až do Norte Grande a když zjistí, že chceme vynechat vyhlídku na jeho vesnicí, odveze nás na ni a poté zase zpět na „hlavní“ (cca 100 výškových metrů). Stane se vám něco podobného u nás?
Jelikož vše jde jak po drátkách, vyrážíme na trasu 41 směrem k nejvyšší hoře ostrova Pico da Esperanca. V plánu je spát někde na cestě a jelikož všude v okolí jsou pastviny a nám se jde dobře, dorazíme ve večerních hodinách až na vrchol. Máme úctu k pobytu v chráněné oblasti a tak volíme studenou večeři. Stanujeme přímo na cestě po vrcholem, požádám Péťu o ruku, ona souhlasí a jdeme spát.
Den 10.
Vstáváme o trochu dříve a vyrážíme opět na trasu 41. Profil je mírně klesající, všude spousta krav a počasí z ranních mraků přešlo na skoro jasno. Ke konci si trasu mírně upravujeme, obdivujeme horu Pico na protilehlém ostrově a scházíme do městečka Velas. Původním plánem bylo jet v 18:00 trajektem na ostrov Pico. Nevím jak se mi to povedlo, ale ten den žádný trajekt nejede, až druhý den ve dvě ráno. Shodou okolností je ve Velas poslední den místního kulturního festivalu (korida, koncerty, stánky s jídlem). Jdeme se ubytovat do kempu, který byl vidět již při příchodu a vypadal moc dobře.
Není kemp jako kemp
Zaplatíme (6 EUR/os) a na vyprahlé zemi stavíme stan. Všude okolo odpadky, bazén okupují řvoucí děti a ve stínech polehávají „unavení“ dospělí. Jdeme prozkoumat sociálky, přetrpíme špinavou sprchu a s pocitem blivna se vracíme ke stanu. Skládáme stan, necháme si vrátit vstupné (necháváme alespoň něco za sprchu) a míříme zpět do městečka s vidinou nočního trajektu. Vydržíme celkem dost, ale tenhle kemp byl naprostá katastrofa. Pokud by byl uklizený, mohlo se jednat o jeden z nejlepších na dovolené. Chápu, že během několika denního festivalu chodí hosté dosti „unavení“, ale absolutně mě nejde na rozum jak polovinu osazenstva kempu mohou tvořit rodiny s malými dětmi a nikomu to nevadí.
Před koridou máme čas a jdeme naplnit své pupíky do Cafe Flor do Jardim. Po perfektním zážitku ze Sete Cidades volíme opět bife regional (navíc se těšíme, protože na tomto ostrově je více krav než lidí). Bohužel dostaneme pouze naklepaný přírodní plátek hovězího, zalitý vajíčkem a zasypaný hranolkama (Sete Cidades 100%, toto 35%). Jdeme na koridu a užíváme si tento netradiční zážitek (portugalská korida nekončí smrtí zvířete, ani není býkovi nijak ubližováno. Býk je na laně, které drží několik farmářů a omezují býka v pohybu, zatímco je provokován okolními diváky).
Následuje přesun k pódiu, kde dva staříci zpívají dlouhou písničku. Moc nerozumíme, ale jedná se o škádlení mezi ostrovy (něco jako u nás Liberec a Jablonec či Hradec a Pardubice). Celou píseň tvoří jedna „řecká“ melodie a píseň trvá přes dvacet minut. Po bouřlivém aplausu, přijdou dva chlápci úplně stejní jak první dvojice, jen o 40 let mladší. Na stejnou melodii zpívají další škádlící dvacetiminutovou písničku. Nakonec se na pódiu sejdou všichni čtyři a opět na stejnou melodii zpívají další dlouhou písničku. Po nich nastoupí na vedlejší pódium místní hvězda dreďák Jimmy P, jehož publikum tvoří rozvášněné zástupy mladých fanynek. Třešničkou na dortu je závěrečný ohňostroj, odcházíme na trajekt a vyplouváme na ostrov Pico (10,5 EUR/os)….
